My děti ze stanice Zoo

8/8 Nová seriálová adaptace nechvalně proslulého protidrogového manifestu My děti ze stanice Zoo znovu oživila po 40 letech vzpomínku na první filmové zpracování i na celospolečenský šok, který se s odstupem času dostal i do Československa. Během 70. let se rapidně zvýšila úmrtnost dětských narkomanů v Západním Berlíně. Ta čísla se za pouhou dekádu zvedla z cca 50 na 750 a v novinách šokovaly titulky, že těmto narkomanům, zlodějům a prostitutům často nebylo ani 15 let. Ta zpráva sama o sobě má v sobě tak silný apel, že je nutné na ni nezapomínat. Ale právě proto, že je primárně určena nevzdělaným mladistvým, je nutné aktualizovat adaptaci do takové podoby, aby s nimi dostatečně transparentně komunikovala a nebyla polopatická a černobíle edukativní. Tým kolem režiséra Philippa Kadelbacha se rozhodl pro několik kompromisů. Noční život spojený s diskotékou Sound skutečně nevypadá jako v 70. letech a hlavní herci jsou vybráni z mnohem starších interpretů, než byly jejich předobrazy. Pro našince jsou problematické i nedostatečně maskované pražské lokace a celá pražská linka. Rodiče hlavní "hrdinky" Christiane F. vypadají jako její sourozenci (jistě, rodiče skutečně dvanáctileté holky mohou být sotva třicátníci, zvlášť tehdy, ale naše Christiane F. vypadá podstatně starší, proto casting tak výrazně ruší). Nicméně předpokládané klady, které se nabízejí už z pouhého rozhodnutí, že poměrně stručná kniha o rozsahu pouhých 300 stran bude zpracována v osmi téměř hodinových epizodách, jsou dodrženy. Skutečně je dostatek času na vykreslení prostředí, fází závislosti, i jednotlivých osudů přátel Christiane F. Život a smrt Axela a Babsi láme srdce i bez příkras. Ve filmovém přepisu prakticky nezbyl prostor na dospělé postavy, na školu, na odvykací centra, ani na policii. Zdálo se, že mladiství narkomani žíjí a umírají navzdory realitě, ale oni nutně reagovali na své rodiny, školy a instituce, které jim znesnadňovali život na ulici. První díly byly tedy vysloveně rozpačité, ale jako celek nová minisérie vyprávějící o dětech ze stanice Zoo obstála. Více o vztahu Wir Kinder vom Bahnhof Zoo (1978) a Wir Kinder aus Bullerbü (Alla vi barn i Bullerbyn, 1947) píšu v zajímavosti pod filmovou adaptací. (03.04.2021)

Skvělý herci, super hudba. Jenže: tohle má už od předlohy od drog odrazovat a ne na ně dělat reklamu! Když jsem poprvé knížku někdy ve třinácti četl, bylo mi z ní na blití, takže plnila účel...Vizuálně zajímavý a být teenagerem (haha), vidět novou verzi hipster dětí ze ZOO, tak mě to láká. Mládeži radši nepouštět, chcete-li dělat prevenci. Plus asi nakonec dodávám, že co se v Německu tváří umělecky (viz třeba najednou hory nad Berlínem), není vždycky umělecké...moc nechápu tu křečovitou snahu tvůrců to tam cpát. Nelíbilo, tyhle filmy nemají být barevný a skotačivý, má tam být fuj filtr, nemá tam být konec jako z pohádky (SNBák a šťastný teplý teenager?? wtf) má tam být realita a v realitě se umírá. (12.03.2021)

,,MÁME NEJLEPŠÍ ŽIVOT NA SVĚTĚ!...“   Bohužel to nebude nic pro znalce předlohy. Byť je avizováno, že jde o „volné“ zpracování, je to uvolněný až moc. Nesedí věk dětí, jejich pocity, prostředí. Ti ostatní (nebo ti, kteří se od toho dokážou oprostit) uvidí pozvolně vyprávěnej příběh osamělejch duší, plnej nesplněnejch slibů, bílýho prášku, krádeží, prostituce a nešťastných rodičů. Dramaticky mně uspokojili hlavně poslední díly. A podotýkám, že nejsem znalec předlohy, ani filmu.       /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 1978 sepsali novináři Kai Hermann a Horst Rieck, neznám. 2.) Kamarády nezajímá první pich, ale vpich. 3.) Když hledám děcko, jdu na nádraží. (Hovno strojvedoucí!) Když chci píchat, tak taky.  ///  Thx za titule „Jitka Dvořáková“.              PŘÍBĚH ****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ** (26.08.2021)

Asi jsem už na tyhle filmařský blbosti starej. Když vidím My děti ze stanice ZOO, tak očekávám dobový příběh plný lidského hnusu, smutku a deprese. A to vše s úctou k tomu příběhu. Ne stylovou young adult událost o drogách, které jsou vlastně cool, a kde pořádně nevidíte dopady na ty děti, jejichž herečtí představitelé jsou asi o deset let starší, než by tomu mělo být a navíc vypadají pořád tak krásně, jako kdyby na ně působilo nějaké to upírské stigma z doby Stmívání. Navíc jsem tu celou dobu nevěřícně kroutil hlavou, protože pro podporu stylovosti a důrazu na zacílení na mladé se tu kombinují osmdesátá léta se současností. Takže pak dochází k takovým absurditám, jako že se tu na tamní diskotéce Sound hraje regulérní současné techno a druhý den na stejné diskotéce má koncert David Bowie. A k tomu ta Praha, Smíchovské nádraží, rodiče dětí, kteří jsou herecky o pár let starší a přijde Vám, že byste je věkem nerozeznali…no, jak jsem na začátku řekl. Asi jsem na tohle fakt už starej. I přesto, že se oprostím od původního námětu mi pořád zbyde dojem, že tohle je fakt totální hovadina. Jediné, co je na ní vysloveně dobré je překvapivě soundtrack. (24.11.2021)