Hra o život (E06)

Ludvík Kučerka přišel na svět v roce 1918 v Hodoníně, v rodišti Tomáše Garrigua Masaryka. Rodina byla chudá a poměry se ještě zhoršily, když rodina přišla o otce a živitele. Jako nejstarší syn z devíti dětí se musel postarat právě Ludvík. V té době mu bylo čtrnáct let a právě dokončil základní vzdělání. S mladším bratrem chodil na brigády, v řece lovil ryby a v zimě sbíral uhlí z vagónů. Někdy v té době přičichl i ke hře v karty. Brzy po nástupu německé okupace se Ludvík ocitl v hledáčku gestapa. Přispěl k tomu i fakt, že obral jednoho z velitelů o žold posádky. Návštěvy gestapa pak byly časté, při jedné došlo ke rvačce, po které Ludvíka i s bratrem zavřeli. Protože bratři nechtěli pro Němce pracovat, skončili v koncentračním táboře. Ludvík přišel do Osvětimi v prosinci roku 1941. „Trvalo mi týdny, než jsem pochopil, kam jsem se dostal,“ přiznal. V různých pracovních skupinách prošel celým táborem, uklízel plynové komory i dobytčáky po transportech. Nikdy mu z paměti nevymizely vzpomínky na ranní apely, kdy se vybírali vězni, kteří pak šli do plynu. Ludvík Kučerka ale přežil, po návratu se vrhnul do víru života a karty ho začaly živit. „Byl jsem falešný hráč,“ přiznává. Po převratu v roce 1948 se musel pod hrozbou vězení nechat zaměstnat. Našel si práci ve slévárně a oženil se. S manželkou Karolínou, původem Rakušankou, vychovával dva syny. Ani změna režimu, ani manželství ho ale od lásky ke kartám, kamarádům a restauracím neodradilo. Ludvík nikdy nikomu neřekl, co viděl a zažil v Osvětimi. „Asi se styděl,“ míní jeho syn, „začal vzpomínat až na stará kolena.“ Celoživotní trauma prosakuje jakoby napříč celou rodinou a přenáší se i na další generace. Přeci jen se ale v rodině začíná něco měnit. Syn Ludvík se vydává do Osvětimi i se svými dvěma syny, aby se dozvěděl víc o životě svém i svého otce. (Česká televize)