Zvláštne dni

„You see?“ Postmoderní neo-noir, který tradiční zpochybňování elementárních jistot povyšuje do nové dimenze. V době plně medializovatelné paměti, kdy se člověk sám stává záznamovým médiem a vzpomínky dobře obchodovatelným zbožím, nenávratně mizí hranice mezi přítomností a minulostí, mezi veřejným a soukromým, mezi dílem a tvůrcem. Post-ideologický věk, v němž jsou znevažovány veškeré myšlenkové směry a jedinou přetrvávající logikou je logika trhu, neumožňuje projevit skutečné city, vyřknout ideu a myslet ji vážně. Romantický vztah nahradila tělesná rozkoš na jednu noc. V krajním případě jenom virtuální. Rozpad dlouhodobého soužití dvou lidí je ve Zvláštních dnech symbolicky vázáno na ztrátu Víry (Faith), jak se Lennyho přítelkyně jmenuje. K útěkům do idyly, do nepřetechnizovaného světa a ke dnům v doslovném i přeneseném významu prostoupeným světlem, slouží přístroj, prostředek zastupující nejen drogy, ale v širším smyslu celý život. Šíření informací bez kontextu, s důrazem na okamžitou emoční (a pokud možno i fyzickou) odezvu, lidi zbavuje zodpovědnosti a nutnosti myslet. Stačí teď a tady vidět a prožít tohle. Potřeba ohraničit své neuchopitelné zakoušení světa dosáhla absurdních rozměrů. Neboť byly vyčerpány reálné možnosti, jak lépe poznat svět, přišla na řadu oblast imaginárního, ovšem nemajícího se zakrnělou lidskou imaginací mnoho společného – na společný, díky technologiím každému srozumitelný a snadno přepisovatelný kód lze nyní převést i obsah mysli. Poslední soukromé vlastnictví se stalo široce dostupným. Relativita subjektivního vnímání světa byla zněkolikanásobena. Co vidíme, když vidíme, co viděl někdo jiný? Klasický prostředek filmového vyprávění, flashback, pronikl do reality. Jenže „Are you sure it’s real?“ Cameronův vizionářský scénář nabízí filozoficky výživného materiálu na několik filmů, což je největší výhra i největší slabina Zvláštních dnů. Své si v nich najdou teoretikové médií, prorokové apokalypsy, fanoušci sci-fi i feminismu (ženy jsou zde minimálně morálně silnější než muži). Obdiv patří také Kathryn Bigelow, která tohle myšlenkové monstrum dokázala jakž takž zkrotit. Temná prostředí přeplněná obrazy (a obrazy obrazů) a zvuky a snímaná v dlouhých steadicamových záběrech s minimální hloubkou ostrosti skoro vyvolávají závrať. Pozornost je kvůli světelnému a zvukovému rozptylování permanentně podrobována zatěžkávací zkoušce. Nejsme naváděni, čeho si máme všímat, tak trochu se spoléhá na trénovanost zraku člověka, jehož skopický režim charakterizuje slovo „roztěkanost“. Nestálost vjemu skutečnosti, který si stačí dohledat a přehrát, vytlačuje potřebu zrakem na objektu zájmu chvíli setrvat.  Není to na koukání dvakrát příjemné a vše příznačně směřuje k rozpadu a rozbití obrazu (ve finále jako z Dámy ze Šanghaje), ale takhle nějak realitu zakoušíme a tedy i žijeme. Život v nevědomí a v nevidění. 85% (31.07.2022)

Ten otřesný osmdesátkový look bych filmu z poloviny devadesátých let možná odpustila. To, že má neskutečně mnoho hluchým míst, již méně. Bigelowová mnohokrát prokázala, že umí točit akční scény, tehdy to zřejmě ještě neuměla. Samotný příběh je značně diskutabilní, takže se mohu jen pozastavit nad tím, jak feministicky film v mnoha ohledech vyznívá. A mám to, tím mohu odůvodnit nízké hodnocení a nemusím přiznávat, že mě ten film málem unudil k smrti. (30.10.2018)

Hustý sci-fi/nesci-fi, který mi trošku připomělo eXistenZ, tim jak to je udělaný a použitím podobnýho nápadu s virtuální realitou, která je tady hodně zajímavá, ať už kvůli nápadu ukládání vzpomínek na disky a možnosti neustálýho znovuprožívání se všim všudy a nebo díky geníální firstperson kameře. Nicméně příběhu by určitě neuškodilo měnší zkrácení stopáže, jako ne že by to nějak nudilo, ale trošku mi přišlo, že to v určitých okamžicích postrádá tempo a spád ,což je celkem škoda, protože jinak je to super, včetně drsný Angely Bassett, která hodně zastiňuje 80% filmu chudáčkojidního Ralpha Finnese, kterej ale taky rozhodně neni špatnej (29.02.2008)

Když jsem tento film viděl poprvé, brečel jsem u něj. Když jsem jej po několika letech viděl podruhé, aniž bych to očekával, brečel jsem u něj znovu jako malé dítě... Naprosto geniální film, který má snad jen dvě vady. Jednak se na něm podepsal trochu jeho věk a neaktuálnost ve vztahu k miléniu a dále možná až příliš dlouhá stopáž, díky které rozjezd filmu trvá trochu déle. Ovšem jakmile se divák dostane "blíže k jednotlivým postavám", pronikne do spletitého, a přitom zdánlivě jednoduchého příběhu, přimražen a s očima přilepenýma k obrazovce vydrží až do samého závěru. Tohle je prostě geniální film, který má mnoho rozměrů, úžasné herecké výkony, úžasně vykreslené vztahy jednotlivých postav, mrazivou a smutnou atmosféru, na svoji dobu výborné ztvárnění a efekty, perfektní kameru atd. Plus jako bonus jedno z prvních použití "first person camera view", které se v dnešní době používá v hororech. Dále na svoji dobu dosti odvážné násilné scény. Fiennese moc nemusím, ale zde podává doslova excelentní herecký výkon. Juliette Lewis jako třešnička na dortu ukazuje kozy, jako by se nechumelilo, ale k tomu všemu i výborný herecký a pěvecký výkon. Od Sizemora jsem zvyklý i na přesvědčivější výkony, i když zůstává faktem, že hrál postavu podle jasného vzorce. Angela Bassett úžasná a byla to právě ona, která mě na konci filmu nejvíce rozbrečela… /90% + FILM ROKU/ (27.12.2023)

Omlouvám se za to že jsem kdy řekl že ženské neumí točit akčnější filmy... protože Kathryn Bigelow ve Strange Days dokazuje že i film režírovaný ženskou může mít větší koule než většina běžných hollywoodských blockbusterů dohromady. Temné město plně lidí s temnými dušemi, kde se nikdo neubrání špíně a všichni andělé už dávno padli. Jen omamně neonová světla a omamně lákavá virtuální realita cizích vzpomínek a zážitků, které si tu dopřává každý kdo už nechce snášet zdegenerovanou realitu umírající civilizace - pravý to svět pro neonoirový příběh nejtěžšího kalibru, plného klasických, ale přesto komplexních postav skvěle zapadajících do až příliš reálně působícího světa. Možná je svým způsobem i trochu škoda že s všudypřítonou béčkovou stylisací jde "jen" o skvěle odvyprávěný příběh... s trochu jiným přístupem a větším důrazem na propracované prostředí a myšlenkové podhoubí děje se Strange Days mohlo vyzněním přiblížit i naprostému vrcholu sci-fi žánru - Blade Runnerovi. 8/10 (20.01.2010)