Pařížské blues

Nezávisle na faktu, že film je založen na literární předloze, se podařilo jeho autorům zachytit autentické ovzduší americko-evropského kulturního transferu v jeho pozdně "starodžezové" podobě. Setkání velmi mladého Newmana a ještě ne starého Satchmo Armstronga ve mně probouzí určitou nostalgii a něhu. Opomenut by neměl být ani jiný zajímavý aspekt filmu: moment amerického exilu, jak ho zachycuje Newmanův černošský partner v Poitiersově podání. Milostná historie obou párů i jistá "hollywoodovitost" jejich dramatického vedení a vyznění v takovém případě viditelně ustupují do pozadí. Naopak o to více vynikne spontánnost jednotlivých hudebních čísel a latentní muzikálový - ve skutečnosti zřejmě dominantní - rozměr BLUES. Je zřejmé, že víc než s dokumentem jsme v tomto případě konfrontováni s dobovou výpovědí epochy, jejíž historickou uzavřenost ještě nejsme s to si uvědomit. (30.10.2010)

Pařížské blues je prosycené úžasnou jazzovou muzikou Duke Ellingtona a příjemnou atmosférou pařížských ulic a parků let padesátých, resp. šedesátých. Mariin sklípek, v němž své muzikantské dovednosti předvádí trombonista Paul Newman a saxofonista Sidney Potier (zmínil bych však i kytaristy zvaného "Cikán"), je velmi útulné místo, ve kterém to po večerech žije právě díky výtečnému bandu. Jako pozounista amatér jsem byl potěšen výkony Paula Newmana, na němž bylo vidět, že vskutku absolvoval nějaké hodiny hry na pozoun, takže držení nástroje, postavení úst, tahání snižcem i dýchání bylo prakticky takové, jako má být. Pro někoho je to možná maličkost, ale já to považuji za docela důležité a v případě tohoto snímku jde tedy o velký klad. Velikým pozitivem je také rolička Louis Armstronga, který svůj prostor ve filmu využívá maximálně a je obrovským zpestřením. Romantická dějová linie mě bavila a nevadila mi ani její jednoduchost. Černobílé zpracování dává celému snímku patřičnou poetiku a atmosféru. Hodnotím slabšími 5*. (27.12.2011)

Postavit celý film pouze na dvou prakticky totožných vztahových problémech (on ji miluje, ale nehne se kvůli ní z Paříže) a výtečné jazzové hudbě rozhodně není šťastný nápad. Paul Newman se svou image mladého Marlona Branda sice působí jako magnet, ale k čemu to je, když všechno nakonec vypadá tak zoufale povrchně? Navíc Sidney Poitier tu hraje jednu ze svých prvních "rasově uvědomělých" rolí, což se sice dá pochopit na americkém Jihu, v Paříži bych ale byl rád těchto problémů ušetřen. Ale jazz kvůli tomu mít rád nepřestanu. (15.04.2010)

Osamělost a samota chutná těm nestálým free jazzovým povahám hořkosladce, nechtějí být sami, ale opojení jim v životě přináší proměnlivost a prchavost, podmíněná samotou, živelnost, která dává vznikat překvapivě krásným spojením, a stejně nevyhnutelně je nechává zanikat. *** Tímhle vnitřním rozporem - nostalgickou touhou po tom, aby už navždy vydržela krása, jejíž cena a magie je v její prchavosti - v hudbě vzniká jazz, nezkrotitelný, organický proud, a teprve ten je všechny opravdu spojuje. A právě tak jako v hudbě si hledají a poskytují příležitosti k sólům a přiznávkám v osobních životech, a opojné sny o věčné lásce či přátelství si malují s hořkosladkým vědomím, že nakonec stejně nedopustí, aby se naplňovaly. Tak si dvojice pařížských jazzmanů dovolí celým srdcem se zamilovat do dvojice amerických turistek právě proto, že obě z Paříže za čtrnáct dní zase odjedou. Protože přes všechny sliby a plány, jejichž krása je upřímně rozechvívá, oba uvnitř sebe vědí, že za nimi do Ameriky žít jejich spořádanou budoucnost nikdy nepřijedou, ani jeden, ať už se na konci filmu říká cokoli. Ale z žánrových obrázků (jazzových standardů) tak během těch čtrnácti dní vznikají jedinečně krásné momenty, v jejichž sladkosti se zračí zároveň hořkost i úleva z vědomí, že se té krásy nelze přidržet. Free jazz live style, životní nostalgie, blues. *** A tak se každý z těch ztracenců chová pošetile a dětinsky, balamutí se a šálí, hrají si na to, že je možné se snadným zázrakem – věčnou hudební slávou, dokonalou láskou, dokonalým přátelstvím – napořád vymanit samotě, syrovosti, a nějak sladce, bezstarostně spolubýt... jako když do černé noci teče jiskřivý jazz, a všichni si vyťukávají stejný rytmus, srdeční tep, než po doznění tónů každý v tichu zůstane sám se svým zamotaným osudem, než se dokonalé vyhlídky rozplynou v chladu pustých uliček kalných časných rán, než s tajnou úlevou zamávají vlaku. který odváží pryč sladké sny. *** Černá a bílá pleť, hrdost, nostalgie, tesknota, dosažitelné i neuskutečnitelné tužby, chvilková sblížení, okamžiky štěstí z omamných představ a letmých potěšení, bolest i radost z vystřízlivění, a jazz jako nenasytná plynoucí řeka, v nímž se to všechno barevně leskne a vábivě odráží a v jejímž proudu se topí únava z věčné nestálosti a bolest z nepřekročitelné samoty uplývá do zapomnění v rozechvělosti s dalších barevných a třpytivých vznikání. *** Filmu vznikl dokonalý kontrapunkt v Tavernierově o 15 let pozdějším snímku ‘Round Midnight (http://www.csfd.cz/film/8854-kolem-pulnoci/) – ve všech rovinách a ohledech – rozklenutí nostalgie a předem odsouzených snů mezi New Yorkem a Paříží, věčná nestálost i soucitná soudržnost rozprášených členů jazzové rodiny. Teprve společně tvoří oba filmy dokonalý skladebný zážitek. *** (19.11.2012)

Zatiaľ to najhoršie čo som videl s P. Newmanom. A nebolo to kvôli muzike, tú som si aj napriek tomu, že blues nie je moja krvná skupina, celkom užil. Problém vidím v samotnom príbehu. Prišiel mi hrozne jednoduchý, povrchný a nezáživný. Jediná vec, čo ma v tomto smere trochu potešila bola dejová linka so S. Poitier. Pekne pripomenula vtedajšie rasové pokrytectvo v Amerike, a to pritom Amerika chcela a chce učiť demokraciu celý svet. Teda Eddieho dôvody, prečo chcel ostať v Paríži boli preto absolútne pochopiteľné. To ostatné bola iba povrchná nuda s muzikálne talentovaným a ctižiadostivým P. Newmanom a jednou po krk zaľúbenou slečinkou. To všetko poprekladané bluesovými melódiami. Prázdne a nezáživné, pre mňa na priemer bolo toho dobrého málo. 40/100 (15.09.2016)