Diagnosa X

Hm, tak to bylo otresne. Takovy skvar aby clovek pohldedal. Vyjma Rovenskeho, ktereho je vecna skoda byli vsichni "herci" opravdu k smichu/placi, ac o to urcite neslo. Milovnik Velecky zaplatpambu nedostal dal uz moc prileziotsi a Adina se nastesti o dost polepsila. Mym odhadem tak 60% zvukovy film - z nekterych zaberu Praglu by se dal postavit i docela slusny dokumentarni kratas pro turisty. (10.03.2011)

Bylo to půvabné. Seriózně tedy vůbec ne, ale vypreparujeme-li delikátní Adu, Ellu i Elišku, dále všudypřítomný vzhled nestydatého začátku 30. let a přidáme-li poutavost celého projektu, která je dosti založena na jeho nedostupnosti... nezbývá, než si užít i Rovenského vnitřní hlasy. Začínám si vážně všímat sympatické figury Arna... bude novým ideálem? (18.02.2009)

Diagnosa X opravdu není dobrý film, trpím u afektované mluvy Adiny Mandlové, která se bezradně rozhlíží kolem sebe, trpím pří sledování Arna Veleckého (ještě že nehrál ve více filmech) a ze všeho nejvíce trpím u malé Věrky s vizáží upíra. Cením si sice interiérových záběrů jako dokladu dobové módy a vkusu, nemohu ale popřít, že působí příliš stroze, studeně a neútulně a v žádném případě ne jako zabydlený dům. Naopak děkuji za Rovenského s vnitřními hlasy a spoustu dvojsmyslných narážek - obsadit podváděného manžela při představení loutkového divadla do role Kašpárka, za jehož zády se schází princ s princeznou.... . Ale především si cením věc která mne překvapila nejvíc - na rozdíl od mnoha dalších soudobých československých filmů Diagnosa X není pouhým sledem na sebe špatně navazujících scén, ale místo toho jsou scény výrazně vzájemně provázané. Zároveň film poskytuje opakovaně dostatek vodítek pro orientaci v ději filmu, ve kterém se potom nelze ztratit. (31.07.2011)

Téměř raketový nástup Adiny Mandlové na oběžnou dráhu barrandovského souhvězdí má na svědomí několik mužů velkého světa, kteří v drzé manekýně od Rosenbauma brzy vytušili originální herecký typ, byť její první filmové role byly zatím skutečnou školáckou průpravou. Vezmeme-li ale v potaz, že v době natáčení Martenova filmu měla Mandlová za sebou již úvodní výraznou epizodku v operetní revui Děvčátko, neříkej ne!, úspěšné vystoupení po boku Haase ve Fričově komedii Život je pes a smlouvu na titulní roli v adaptaci rakouského Domečku pod Emauzy a víme-li, že všechny jmenované projekty od sebe dělí necelé dva roky, pak je zcela přirozené, že se nakonec dokázala prosadit i v Diagnose X. Neshody, které zavládly v obsazení hlavní ženské role, hravě rozehnala svou přímočarostí a ironickým nadhledem, jež byl ostatně blízký také Rovenskému, který i přes společný vzájemný konflikt na place akceptoval Mandlovou jako rovnocennou partnerku. Výsledný tvar cele odpovídá dramaturgii první půle třicátých let čili nemám problém s přijetím tématu i Martenovy režie, která je v porovnání s jeho pozdější tvorbou plně koncentrovaná. Navíc Diagnosa báječně funguje jako cenná recepce tehdejší interiérové architektury, módy, bytového zařízení, automobilového průmyslu i dnes již zmizelých pražských lokací. Vedle výtečné psychologické hry Rovenského je nutno si samozřejmě povšimnout mimořádné fotogeničnosti nejen samotné Mandlové, ale především vyzývavé Ely Šárkové a pikantní Elišky Pleyové, kteréžto tvoří nezbytný doplněk k hlavní hrdince. Pakliže se na celek díváme tímto pohledem, rázem se stává z domnělého škváru lahůdkový cukrkandl, jehož příjemnou chuť nezkazí ani tlupa zdejších ignorantů. (28.03.2011)

Kromě velmi půvabné Mandlové tady vlastně nic nebylo. Příběh se celou dobu hledal a bylo to tak roztahané, že už v půlce jsem myslela, že bude konec a ono ještě 30 minut zbývalo. Vztahy mezi postavami byly nezajímavé, občas ujel střih, kamera slušná, ale ne dobrá. Celkově to bylo bez pointy, děje a jakékoliv zajímavosti. (18.06.2023)