Veľká zelená bariéra

Dokument, který dává smysl, nabízí reálné východisko, je kvalitně natočen, vysvětlen, spravedlivě odkrývá i řadu úskalí, ale vize je jasná, logická a sympatická: udržet Afričany na černém kontinentě s tím, že se na tvorbě velké zelené bariéry budou sami aktivně podílet, protože stromy znamenají stín, vodu, pastviny, stravu, tedy vhodné podmínky na život. A na takový aktivismus rozumné a příjemné Inny Modja z Mali já slyším. Nejen, že nám v dokumentu ukázala většinu reálných bolestí Afriky počínaje ekologickou migrací, suchem, hladem, chudobou, sociální zaostalostí, politickou nestabilitou, válečnými poryvy, nebo v případě Nigeru, (tzn. nejnuznější země světa, kde je zároveň nesmyslně nejvyšší porodnost světa, kdy každá žena tam má minimálně sedm dětí), ale také nám představila úžasný doslova zelený progres v Etiopii, která si v 80. letech minulého století prošla hladomorem ze sucha, kdy zahynulo přes 400 tisíc lidí hladem a žízní a někteří si z dětství pamatujeme otřesné záběry z tehdejší hrůzy dosud. Doživotní trauma. A jak se mají dnes? Změnili myšlení, začali pracovat, začali se o půdu starat jinak a lépe a jejich země se proměnila v zelený šťavnatý ostrov, který má potenciál rozrůstat se i do krajin okolních. Bude to chtít finanční injekci od světových velmocí, bez debaty, ale protože Evropě reálně hrozí, že do roku 2045 na čluny naskočí 60 miliónů výtečníků, řekla bych, že zdravý rozum zvítězí a na tu výsadbu stromů tam snad i nějaké ty nadšené dobrovolníky raději odešleme. Dokument je výborný, místy sice zavání růžovými brýlemi, ale pro mě osobně je přínosnější než plácání prázdné slámy hysterickou a bezkoncepční autistkou. Bude to běh na dlouhou trať, v tom jsou Etiopané mistři, ale mohli by to zvládnout i Afričané ostatní. (06.11.2020)