Stanica pre dvoch

Pianista Platon projíždí vlakem jedním městem. Na nádraží se během oběda, který je tam pro cestují připraven, pohádá se servírkou Věrou, když odmítne zaplatit za jídlo. Kvůli tomu mu ujede vlak. Navíc díky Věřinu příteli přijde i o doklady a musí na nádraží čekat na jeho návrat. I přes prvotní vzájemné antipatie se s Věrou začínají sbližovat. (28.03.2006)

V ruských a sovětských komediích se moc nevyznám (snad kromě lovů a rybolovů, a kdysi Pruhované plavby). Ovšem stejně tak v českých, a tak mohu jen porovnat světské "nádraží" s československou "vesničkou", které vznikly přibližně ve stejné době. A protože jsem ochoten to udělat, musím i říct, že nádraží je o třídu výš - nejen proto, že má vyšší ambice, ale i proto, že to byl prostě pěkný pár.... A také proto, že mi "večeře na dače" připomněla jednu historku z Buddhova minulých životů (džátaky), kde si mistr testuje budoucí choť, zda není pyšná (to byla dříve asi nejhorší ženská vlastnost) - odmítne tři jídla, jedno jí dokonce hodí pod nohy. Ona se ale nevzdá a z oněch tří upraví ještě čtvrté, které již přijme. (29.08.2015)

Ruská nátura je prostě jiná, než ta naše. Jejich mnohomluvnost a rozvětvenost nenadchne asi každého, leč na druhou stranu má cosi do sebe. Byť nese film označení romantický nejedná se o nepoživatelnou limonádičku, jak jsem tomu přivykla u stejného žánru v americkém či německém provedení. Z tého "romance" vám bude chvilku k smíchu, jindy z ní bude zase trochu mrazit. (13.12.2018)

Mám slabost pro Rjazanovovu tvorbu, reálie jeho filmů působí nesmírně věrohodně, v druhém plánu často na tu dobu také kriticky odkrývají tehdejší sovětskou realitu. Má neobyčejný cit pro výběr herců a je znát, že jim důvěřuje. Basilašvili určitě není typ romantického hrdiny pro běžného diváka, Gurčenková už nebyla nejmladší, přesto i cynik musí s dvojicí sympatizovat. Ljudmila Gurčenko, představitelka Věry, na CSFD sice profil nemá, doma se však od filmu "Karnevalová noc" (1956) těší hvězdému postavení i respektu coby herečka. (17.04.2008)

Tohle je opravdu lahodný zážitek. Přes dvě hodiny trvající vyprávění příběhu, v němž je velmi záhy zřejmé k čemu směřuje, ale přesto ani chvíli nenudí. Cesta k pointě je podaná tak mile a zajímavě, místy humorně, že se člověk nechává unášet sledováním přeměny tuctového chlápka v osobnost, které přiznává značnou dávku sympatií, a servírky - protivného střeva v citlivou a nejen fyzicky krásnou ženu. (15.05.2011)