Dobrodružství Sherlocka Holmese a doktora Watsona: Pes baskervillský

Jedno z nejlépe hodnocených zpracování Psa Baskervillského, což má své opodstatnění zejména ve skutečnosti, že se film velice detailně drží obsahu knihy, však na to má také nejdelší stopáž. Jde patrně v tomto směru o textově nejpřesnější verzi, ovšem kámen úrazu spočívá v nevhodném výběru některých herců včetně samotného Holmese, takže nakonec tento snímek za snímkem z roku 1988 s Jeremy Brettem pokulhává. Livanov se zkrátka na roli Holmese nehodí, byť v rámci svých možností podává uvěřitelný výkon. Jeho Holmes je však příliš uvážlivý, unavený, chybí mu energie, je zkrátka tak klidný, až je nudný. Opět postrádám Holmesovu energii a její střídání. Naproti tomu Watson byl typově trefou do černého, dokonce bych řekla, že jde po Burkovi s Hardwickem možná o třetího nejlepšího Watsona. Místy navíc podává docela slušný výkon, stejně jako Stapleton, který byl rovněž dobře zvolen. Z výběru ostatních herců lze ještě ocenit představitele doktora Mortimera, který je konečně v souladu s knihou mladý (ostatně stejně jako ve verzi z roku 1988), jakkoli jeho vysmátý vstup, který je v první chvíli osvěžující, později při střídání s prázdně zasmušilými okamžiky způsobuje, že doktor působí trochu slaboduše. Naštěstí to neplatí pro celý film. Laura Lyonsová není špatná. Sice se tváří ve svém budoáru s asijským vybavení zkraje až příliš jízlivě a ironicky, nicméně dovede posléze změnit výraz, jen možná méně než představitelka ve verzi z roku 1988, která mi nakonec sedí více, ač typově neodpovídá. Beryl Stapletonová je sice pěkná, ale opět modrooká a světlovlasá, a podle mého mínění ve srovnání s předlohou málo vyděšená. Barrymore ujde. Zbytek je vcelku tragédie: Pan Frankland je postava prazvláštní a podle mého názoru typově neodpovídá, vypadá jako bezdomovec a podobně vyhlíží i jeho domek, který měl být větším domem s věží, a ne chajdou na kraji lesa. Stařec je sice zapšklý dostatečně, ale divákovi je zatežko věřit, že by měl při své zchátralosti vůbec energii na všechny ty malicherné soudní procesy. V tomto směru je představitel ve verzi z roku 1988 jednoznačně lepší. Paní Barrymorová je úplně divná a poněkud afektovaná. A sir Henry je postava zcela mimo-nesoustředěný a nižším intelektem oplývající alkoholik s chováním neukázněného děcka, který očividně leze Holmesovi na nervy. (Vzhledově odpovídal knižní předloze asi nejvíce ve filmu s Ianem Richarsonem z roku 1983, ale výkonem mi osobně více seděla rozpačitá verze Henryho z roku 1988 s Jeremy Brettem, byť oba představitelé jsou stejně dobří.) Co se exteriérů týká, jsou pochopitelně ruské, což lze tvůrcům asi stěží vyčítat. Scény ve městě tak působí málo anglicky, podobně jako v našem Dobrodružství kriminalistiky. Baskerville Hall je pak zvenku málo zajímavé anglické sídlo. Pokud jde o přírodní scenérie, je tu dostatečně mlhavě a sychravo a bažiny se tu též najdou, byť celek vypadá spíše jako ruská tajga. Ovšem zbytek blat či kopců v nich je tvořen prapodivnými haldami suti. Možná, že kdyby byl film černobílý, částečně by se tento nedostatek ztratil. Interiéry sídla Baskervillů jsou prosté, ale vzhledem k tomu, že tu měla být nejstarší, možná ještě středověká část domu, mi absence novogotického vybavení nikterak nepřekážela. Některé záběry interiérů i exteriérů přitom měly potenciál alespoň částečně anglicky působit, takže podle mého názoru to pouze chtělo schopného střihače a kameramana s větším citem. Ostatně právě střih a podle mého názoru i režie jsou největším problémem snímku a projevují se absolutně fádním a nudným, místy až rozpačitým pojetím, a to i co do hereckých výkonů. Vše je vyprávěno jako pohádka, chybí jakékoli napětí, většina postav (s výjimkou výše zmíněných střelených výkonů) jako by text pouze odříkávala (viděno v ruském originále), a to i v dramatických místech, např. i ve chvíli, kdy dr. Watson a sir Henry slyší v noci na blatech psa. Watson se sice tváří trochu vyděšeně, ale ve výsledku si o tom oba povídají ve stylu ,, Dnes jsem měl k obědu kuře s rýží.“ K tomu pár prázdných scén, kdy to herecky skřípe (např. dlouhé mlčení s pohledem do stolu), a které působí, jako kdyby herci najednou zapomněli text. Téměř to vypadá, jako by mdlost projevu byla cílená, aby vyjádřila režisérovu mylnou představu o britské rezervovanosti. Snímek možná postrádá i šikovného dramaturga, protože zatímco ve verzi z roku 1988 byl děj vhodně zkrácen pomocí Watsonových dopisů, jak je tomu v knize, a některé návštěvy redukovány na jednu, zde si divák vše několikrát poctivě odšlape spolu s Watsonem. Výsledkem všeho zmíněného je nuda, kdy má člověk chuť film neustále posouvat kupředu. Nakonec bych tedy byla raději, kdyby onou luxusně dlouhou stopáží disponovala verze s Brettem, která mi vždy rychle uteče, a na jehož Holmese bych se 2,5 hodiny dokázala klidně v kuse dívat. Celek pak doráží totálně nevhodná hudba (použitá často i v místech, kde by být neměla, nebo měla být jiná), střídající táhlou melancholickou až pohádkovou melodii s flétnou připomínající peruánské motivy s rytmickou hudbou ve stylu amerického country a melodií triumfální hodící se spíše k slavnostnímu vstupu na banket u královny Viktorie než k úvodu v Holmesově bytě. Pozitivem snímku je tentokrát pes natřený fosforem stejně jako v britské verzi z roku 1988, kterýžto prvek nepochopitelně chyběl ve verzi s Cushingem. Osobně bych tedy vyměnila střihače, režiséra, tři čtyři herce včetně představitele hlavního hrdiny, najala pořádného dramaturga, a mohl to být výborný film. Za daných okolností však i nadále zůstává nejlepší a knize nejvěrnější adaptací verze s Jeremy Brettem, protože nesedí jen po stránce dějové, ale překonává tento film i v ostatních podstatných bodech. (21.02.2024) (menej) (viac)