Byt na treťom poschodí (S01E05)

"To, co teď máte, drahý Hastingsi, je jen velmi drahá hromada šrotu.." ;) Hypochondr Poirot v poněkud statické epizodce odehrávající se téměř po celou dobu v budově Whiteheaven Mansion, kde Poirot pod pseudonymem O´Connor bydlí a kde se nakonec potkávají všichni naši, dnes už, staří známí, vedle Poirota slečna Lemonová, kapitán Hastings i inspektor Japp.. Předně musím znovu zmínit, že romány královny křížovkářských, jak rád říkám, detektivek Agathy Christie rozhodně nepatří mezi knihy, které bych četl zrovna rád, ovšem jejího Poirota jsem si zamiloval, když z něj David Suchet dokázal učinit skutečnou seriálovou legendu, charismatického detektiva tak jedinečného, že by divák jen stěží hledal podobného.. Tak by se zákonitě nabízelo, že by ty první epizody, které oproti těm novějším celovečerním disponující kratší stopáží, mohly potěšit především takového diváka, který se jinak u Poirota nudí, či diváka, který ocení méně komplikovanou zápletku, tedy i mě, nicméně tentokrát se tak neděje.. Režisér Edward Bennet sice této epizodě ušil velmi svižný kabátek, který sází především na velmi podařené dialogy, jimiž si s nesmírně svěží a lehkou ironií utahuje i ze samotné Agathy, myslím především to Poirotovo zhodnocení divadelní hry prostřednictvím do černého mířící paralely se samotnými funkčními žánrovými postupy, tentokrát už Poirot i trochu odhaluje karty, celá první řada se mi totiž jeví v tomto ohledu dost slabě, dokonce ukazuje i své slabiny, tu svoji pověstnou hypochondrii i ochablost svých šedých buněk pod tíhou hladu.. Fakt, že Poirot famózního Sucheta má jasno už v polovině příběhu, mě nikterak netrápí, zato samotný motiv vraha mě natolik uráží, až se sám divím, ačkoliv se jistě v kontextu dnešní doby, kdy se zabíjí i pro větší hlouposti, jeví poněkud snesitelnějším.. Nejlépe tak z tohoto kousku vychází pasáž s Hastingsovým vozem, ostatně on si časem zvykne..;) Je rozhodně také třeba říci, že samotná předloha vychází z Agathiny stejnojmenné povídky, nikoliv z románu, který jakožto literární útvar tvoří jádro detektivních příběhů Hercula Poirota, a ta vyšla spolu s dalšími povídkami určenými pro newyorský tisk v rámci knihy Rané příběhy Hercula Poirota, na níž příliš pozitiv také nenacházím, byť všechny povídky přímo voní tím začátečnickým zápalem a euforií Agathy Christie.. (04.07.2014)

K adaptacím krátkých povídek Agathy přistupujeme jako ke skvělému relaxu, který nám nic nedá, ale báječně si jej užijeme. Toto je ale výjimka. Když se totiž vraždí přímo v Poirotově domě, případ musí mít patřičný ráz, což taky ostatně má. Ale má i výborné napětí "klaustrofobických detektivek" (Rear Window), neuvěřitelné kouzlo a důmyslnou zápletku. V tomto "případě" my nemusíme nic řešit - perfektní, mon ami! (06.12.2020)

Jako vždy stylové, ale tentokrát poněkud statické (téměř celé v jedné budově - Whiteheaven Mansion). Navíc se objevuje nešvar hlavně pozdějších dílů - řešení případu vycucané z prstu. Mám pocit, že to tentokrát tvůrci pojali až jako parodii a jakousi pomstu Poirota té špatné divadelní hře, na kterou celý film nadává. Zamrzí také nehezká "dáma, pro kterou se vraždí". Kvůli ní bych ani nevstal z gauče. (12.01.2014)

Troufám si tvrdit, že po zhlédnutí první série bych se hravě dorozuměl ve Francii. Díl celkem zajímavý, ale opět vinou střihu celkem snadno průhledný. Když se nám na scéně objeví pár postav, tak opravdu není těžké s naprostou jistotou určit vraha. Tak alespoň to tentokrát nebylo průhledné od úvodních minut. Celkem mě pobavilo i to, že nedostatek práce způsobil Herculovi rýmičku. Skoro jsem se v tom našel. Slabší 3 hvězdy. (11.08.2017)

Poirot je na začátku tohoto dílu nemocný, trápí ho rýma a také už tři týdny neměl pořádný případ, čili jeho šedé mozkové buňky zakrňují. Ještě že se o dvě patra pod ním stane vražda a Hercule má možnost ukázat, že stále nepatří do starého železa. Tradičně skvělý díl, který nám Poirota ukazuje v jeho pravém světle. (29.10.2011)