Schôdzka so smrťou (S11E04)

A man is sitting in a tavern in Damascus. He looks up from his wine and sees Death staring at him across the room. He cries out, "But this cannot be my time!" He flees Damascus, he rides his horse fast, right across the desert to Samarra. When he arrives, he's thirsty. Standing before him at the well is Death. On seeing Death for the second time, the man cries out, "This cannot be! For I escaped you in Damascus." And Death, he lays his hand upon the shoulder of the man and says, "I also was surprised to see you in Damascus for my appointment with you, it was always to be here in Samarra." (29.10.2018)

Malé šedé buňky svými hlásky Poirotovi i tentokrát zazpívaly píseň plnou starých křivd, které se nezapomínají a ran, které se nezahojí. Schůzka se smrtí je plnokrevný poirotovský příběh, zahalený tentokrát do orientálního hávu prostředí Sýrie a archeologických vykopávek (jak oblíbené prostředí Agathy Christie) v srdci její pouště. Děj je patřičně dramatický a protkaný legendami a romantickými příběhy o Janu Křtiteli, Pandořině skříňce a hlavně o v titulu zmíněné schůzce se smrtí - a Poirotovi tohle mystično a smysl pro drama kromobyčejně sluší. Závěr je v pravdě hamletovský, zlo je po zásluze potrestáno a Poirot sám po sobě jako vždy zanechá naději na lepší zítřky. Co víc si přát?_______ P.S: Omlouvám se za puntičkářství, ale Katík ve svém komentáři uvažuje nad barvou Poirotových vlasů a připadného vztahu autorky k jejich barvení. Poirot si podle Agathy Christie vlasy barvil už dlouhá léta. V Oponě - Poirotově posledním příběhu, to s dávkou lítosti a nostalgie komentuje Hastings, který svého přítele vidí po letech už těžce nemocného a vrásčitého ale se stejně černými vlasy a knírkem - a stejně jiskřivýma očima. Takže žádné provinění vůči originálu...:) (29.01.2009)

Příběh se zápletkou o mnoho přesahující tradiční detektivní žánr nás zavádí do prostředí, které autorka důvěrně poznala při cestách se svým manželem, archeologem Mallowanem. Rodinné vazby poutané kromě jiného silnými dětskými traumaty nemohou vyvrcholit jinak, než zločinem. A to na člověku, který se stal obětí zcela právem, který si svůj osud předznamenal a svými činy mu vyšel vstříc. Naplnil tak smysl a potvrdil pravdu působivého příběhu o schůzce se smrtí, který ve filmu zazní. O naplnění osudu, jehož cestám můžeme zkoušet uniknout chůzí po nejmenších chodníčcích, odbočkách a vedlejších stezkách, ale on nás stejně čeká na nejbližším rozcestí. (15.08.2010)

Jestli dávám všem jiným poirotovským částím pět*, pětka Appointment with Death je prostě o třídu lepší. Ta atmosféra, lehce exotická, plná náboženství, ale taky brutálních traumat z dětství (ty kráso, když dali ten záběr z koupelny poprvé, říkala jsem si: Hm, slušná třída; když ho dali podruhé, říkala jsem si: Sakra, tak to už by stačilo; přišel podruhé, potřetí až po x-té a fuj, nic podobného ve mě na půdě HP takový dojem neudělalo, nevím proč mě napadlo srovnání s Marplovou a Cukání v palci...)a dávkou Poirota jako sakra přesně odměřený kus moudrosti a nadhledu. K tomu ten nádherně poetický konec, záhadné zmizení, rozplynutí se v dáli.. Kýč,sentimentalita? Možná. Poirot mi bude scházet. Vážně. (05.03.2010)

Hercule Poirot jako vždy noblesní a připravený na cokoli. Velmi stylový seriál, u kterého si nikdy netipnu správně vraha, asi mám smůlu nebo co... Ještě nikdy se mi nestalo, že bych se trefila. Je to totiž nastíněno vždycky tak, jak se to režisérovi hodí, tedy kdy na koho padne určité podezření nebo udělá nějakou chybu, hned ho taky podezříváte... docela to s váma manipuluje. Takže sem na konci udivená a překvapená zároveň, jelikož sem si myslela někoho jiného. Většinou je okolo tolik lidí, že se nezmůžu na nic jinýho než na zmatek. Ze mě asi nikdy detektiv nebude :-D (29.01.2009)