O nulu víc

Francouzský scenárista Francis Veber se vyjádřil, že dobrá komedie by neměla trvat víc než 90 minut. Za sebe bych si určitě našel výjimky, kdy se tvůrcům povedlo i mnohem delší stopáž filmové komedie naplnit výborným způsobem, ale přesto onen Veberův názor jako divák více méně sdílím a tady těch 110 minut pro jakousi situační vztahovou hříčku považuji za příliš přehnanou vůči divákovi a jeho schopnosti udržet po celou dobu pozornost i s patřičným nadšením. O nulu víc nepovažuji v rámci své kategorie za úplně špatný film, jen za příliš dlouhý, nevyrovnaný a poněkud roztříštěný, navíc mu schází vedle kousku napětí (což se komedii dá prominout) občas i ten vtip a svižnost (což je u komedii už horší). Humor zde zabezpečuje hlavně mladý Björn Gustafson (později známý hlavně jako Harry ze série komedií o partičce Jönssonových) ve vedlejší postavičce Rulleka, plus gagy s pouličním zametačem a sluhou v jedné osobě, zbytek často připomíná spíše takové dobové romantické cosi. Líbila se mi černobílá kamera, rovněž některé nápady (úvod a závěr se sudičkami s číselnou tabulkou) a celkově je vidět, že se zde tvůrci počátkem 60. let snažili o nové postupy ve filmové komedii, občas dojde i na pěkný režijní nápad (např. hádka nasnímaná beze zvuku spoza skleněné zdi). Pevnou součást filmu zde tvoří i několik videoklipů tehdy populární švédské zpěvačky Lill-Babs, ale úpřimně mi většina těchto písní svou posmutněle melancholickou náladou do komedie moc nepasovala. A ten závěr s ruskou písničkou pod heslem „bavíme se po sovětsku“? To už beru z dnešního pohledu raději jen jako špatný vtip. [55%] (16.08.2021)

Treba oddychnut od Bergmannovskych depresii. 60 % (01.09.2021)