Réžia:
Otto PremingerScenár:
Wendell MayesKamera:
Sam LeavittHudba:
Duke EllingtonHrajú:
James Stewart, Lee Remick, Ben Gazzara, Arthur O'Connell, Eve Arden, Kathryn Grant, George C. Scott, Orson Bean, Russ Brown, Murray Hamilton, Duke Ellington (viac)VOD (2)
Obsahy(1)
Film líčí případ pomstěného znásilnění. Jeho hrdinou je venkovský advokát Paul Biegler, který převezme obhajobu poručíka Maniona, obviněného z vraždy muže, který znásilnil jeho vyzývavou ženu Lauru. (oficiálny text distribútora)
Videá (1)
Recenzie (111)
Strhujuca sudna drama s perfektnymi postavami, dokonalymi hercami (vsetkymi do jedneho), silnym pribehom a prekvapivo aj slusnou davkou humoru. Takisto potesilo, ze najma v uvode si Preminger aspon vizualne pripomenul svoje noirove pecky. Kameramansky takisto vynikakuce (paradna praca s jednotlivymi planmi). Tie dve a tristvrte hodiny ubehli ako voda. Jedine, co tam chybalo k uplnej dokonalosti bol nejaky prekvapivy zvrat (a nemyslim megatwist ako v Svedkovi obzaloby alebo Prvotnom strachu). Stacilo by mozno potvrdenie niektorych obvineni, ktore mohli a nemuseli byt pravdive. 9/10 ()
Skvělé soudní drama, které začíná dobře, dobře pokračuje, zbytečně se nezastavuje ani nerozpitvává jednotlivé scény a u soudu se film mnohdy mění v komedii se všemi svými pichlavými poznámkami advokáta Bieglera. Jen ten konec byl zklamáním. Režisér celou dobu budí dojem, že má v rukávu schované nějaký překvapující zvrat, který nakonec bohužel nepřijde. ()
Film, v ktorom hrá hlavnú úlohu "nezadržateľné nutkanie" obžalovaného a nezabudnuteľný argumentačný súboj v súdnej sieni medzi J. Stewartom a G. C. Scottom. Pootvorenie dvierok do sveta jurisdikcie a zároveň i krásny obraz toho, ako fungovala a stále funguje spravodlivosť (nielen v Amerike). 85/100 ()
První hodina je naprosto zbytečná a nudná, nebýt Ellingtonovy hudby, film bych pohrdavě vypnula. Přesunem do soudní síně začíná napínavá konverzačka. Ale než se k ní film prokouše, je k uzoufání nudný. To si skutečně mnohem raději pustím neskonale zábavnější kriminálku ze stejného roku Marie-Octobre . ()
Film je komplementární k Dvanácti rozhněvaným mužům (DRM) a tvoří s tímto snímkem logický a ucelený komplet, který bere dech. Anatomie vraždy vznikla o dva roky později a na DRM průběžně odkazuje různými výstavbovými technikami, od vývoje a skladby syžetu po práci s kamerou a znejisťování logických myšlenkových postupů – a těsně před závěrem k nim navíc přiznaně a otevřeně vede spojnici replikou „starouše Parnella“. Film Dvanáct rozhněvaných mužů důsledně odkryl základní lidskou nevybavenost zajistit si objektivní (jedinou možnou, pravdivou) rekonstrukci minulosti – předvedl, že nic takového v plynutí času vůbec neexistuje. Minulost vždy re-konstruujeme, naše podmínky a nástroje se člověk od člověka liší, a na čem se shodneme, je věc aktuální akcidence, nikoli odkrytí „toho, co se skutečně stalo“. „To, co se skutečně stalo“, není, nemáme k tomu přístup, nikdy jsme neměli, je to vymyšlený konstrukt na uklidnění a nasměrování mas. Minulost neexistuje, vytváříme ji (což nijak neumenšuje naši zodpovědnost), znovu a znovu, a na základě svých výtvorů i soudíme, odsuzujeme, zajišťujeme si nové podmínky pro nový vývoj a pokračování existence, vytváření budoucnosti. Snímek DRM nechává diváka, aby zažil a uvědomil si tuto absolutní existenční a názorovou neukotvenost celé konstituované lidské společnosti v plynulém toku času. Ani společnost se nebude mít o co opřít, pokud se rozhodne své procesy vnímání a vyhodnocování vjemů, své metody reflexe a postupy myšlení podrobit pečlivé revizi. Anatomie vraždy pak na toto zjištění logicky navazuje a zcela v řádu věcí s ním osvobozeně od objektivity pracuje – je ironičtější, veselejší a lehkovážnější, má větší nadhled – to platí o filmu samotném i o všech jeho postavách. Děj se na rozdíl od snímku DRM přenáší z uzavřené místnosti, kde o podstatě naší reality rokuje porota, zpátky do soudní síně a nechává tentokrát diváka zažít, jak to vypadá, když všichni zainteresovaní (obhajoba, obžaloba, sám soudce, žalovaný, jeho žena a dokonce i zastřelený muž) dobře vědí či intuitivně chápou, že minulost a z ní plynoucí kauzalita je čistě otázka výkladu a aktuální situace. Přestože je zřejmé, že soudní proces je vážný (tj. bude mít reálný dopad, jasné důsledky), je zároveň evidentní, že inteligentní vtipkování soudce ani právníků nemůže jeho průběh ohrozit – neexistuje totiž jediný správný průběh – stejně jako předem neexistuje jediný správný výsledek. Vražda není součástí filmu a divák se stává sám spolutvůrcem reality, v níž je jednání obžalovaného omluvitelné, nebo ne (vinen-nevinen se tu už vůbec neřeší). Velice silné na celém snímku je, že se žádná z postav nesnaží lhát, být k sobě neupřímná nebo manipulovat s fakty: každý ze své pozice v podstatě upřímně specificky, zodpovědně a naplno pracuje s logickými možnostmi, jež se v každém novém kole nově otevírají. Výkony všech herců jsou dokonale vyvážené (i to je společné se snímkem DRM a pro to, aby oba filmy úspěšně sdělily, co chtějí, je to navíc naprosto nutné) a je radost tento koncert hereckých schopností i logických kliček a lopingů sledovat – na rozdíl od existenciální tísně DRM zde již s pocitem žonglérské a eskamotérské lehkosti, byť tato nijak neznamená nezodpovědnost. () (menej) (viac)
Reklama