Šepoty a výkriky

Celá Bergmanova tvorba je pretkaná mnohými filmami s nejakým silným psychologickým motívom, no a Šepoty a výkriky je dielom, kde v tomto smere zašiel asi najďalej. Neskutočná hĺbka psychologického problému, hotová vzťahová priepasť, ktorá sa tu otvorila medzi štyrmi hlavnými postavami (tri sestry a slúžka), vystavaná na totálne protikladných povahách, kde na jednej strane stojí čistá láska a sebaobetovanie a na strane druhej duševná malosť, sebectvo, citová prázdnota a chlad. Na tomto základe Bergman rozohral psychologickú hru, totálnu duševnú tryznu, pomocou ktorej osvetlil jednotlivé povahy a vzťahy medzi sestrami zvlášť, ako i so slúžkou spoločne, a to až na samú kosť. Trocha mi tam chýbal hlbší pohľad na minulosť všetkých zúčastnených, divák by tak dostal možnosť lepšej orientácie v celej tej situácii, hlavne zo začiatku. Vo výsledku by to tak mohlo pomôcť osloviť širšie publikum. Takto si to vyžaduje naozaj veľkú dávku vnímavosti, aby z filmu človek niečo pobral. Ale to je len môj subjektívny dojem. Jedná sa o jednu z najlepších psychologických drám aká bola kedy natočená. 85/100 Videné v rámci - 5x5 tour : Po stopách režisérov. (07.06.2016)

Pár šeptonosných tvorů na cestě tichem, příležitostně vykřikující jméno Ladislav Klíma. Sternenhoch se ujmul chlastu poté, co se vykálel své ženě do obličeje, duševně řval. Bergmanovy holky se uzavřely v načervanelém, psychedelickém koutě zámku a málem je to stálo krk, protože přítomnost mrtvé sestry je nabádala ke zpytování svědomí a následnýmu útěku do reality. Faktem je, že to bylo snad poprvé, co mi má tělesná schránka přišla jako nicotná verze té původní. Stupňující se atmosféra, řev, bolest a já. Chtěl jsem rozepnout zip, který vede od srdce k mozku, marně. Bergman nejsilnější, kurevsky obrazotvorný. Absolutní výpověď o samotě, která mi přivodila šok a trpitelský výraz, který se nezadal s nikým menším, než právě se Sternenhochem! Bravo! (03.04.2010)

Co napsat o tomto psychologickém darmatu?Drama nazírající hluboko do osamělé ženské duše, jež je zbavena schopnosti citu – lásky,kde tato je nahrazena pocity opačnými jako je nuda,lhostejnost,sebezraňování,výčitky…. Ale ona duše přesto velmi hluboce touží právě po opravdové blízkosti.Kde se tato neschopnost lásku jak přijímat ,tak i dávat vzala?Film nám naznačuje tajemný směr ,kterým se vydat při hledání odpovědí.Cestu si však každý v sobě musí najít sám.Sestry se se svým "prokletím" srovnávájí svým způsobem a my jen bez dechu sledujeme jak.Tuto atmosféru skvěle navozuje téměř ve všech komentářích zmiňovaná vizuální stránka.Ona všude přítomná červená barva působí tak stísněným dojmem ,že máte pocit že jste kdesi v uzavřeného prostoru a obklopuje vás taková samota a strach z ní ,že chvílemi se až dusíte.Naopak kontrastní bílá barva vyvolává pocit čistoty a já si nemohu pomoct ,ale mě to zavedlo od vnitřního světa,přes lidskou duši až např. i ke zrození.K tomu těžkému přechodu z jednoho světa do druhého, na který si většina z nás nepamatuje.A snad i smrt je přechodem dalším..... Šepoty a výkřiky jsem viděla poprvé skoro před rokem.Už tehdy ve mně rozezněly strunu ,která od té doby chvíli šeptá,chvíli křičí a neustále nějak rezonuje...... (01.02.2008)

Pro člověka, jako jsem já, tedy člověka, který je rád, že vyfotí ne úplně rozmáznutou osobu i s hlavou, je umění Svena Nykvista naprosto nepochopitelné. Když se na tento film dívám, tak mě až děsí jeho hloubka skrytá za stylizací. Skvělá práce s tichem a vůbec výborná práce s málem, jak je u Bergmana zvykem. (23.01.2006)

Psychologický horror v podání Ingmara Bergmana! Geniální formální stránka: práce s barvami a kompozicí, jediná dominantní barva je všudypřítomná červená, dokonce i zatmívačky jsou dělány do červené; práce s kamerou a zvukem mimo rám opravdu využívá horrorové postupy. Tato formální stránka mistrně vede diváka k mnohým interpretacím toho, co se na plátně odehrává, což by samo o sobě byl úžasný počin. Co je ale opravdu odzbrojující je to, že vše směřuje k naprosto nejednoznačnému celku, a forma nás téměř svádí na scestí jednoznačné (byť hluboké) typizace postav, přitom však vztahy mezi čtyřmi hrdinkami ke konci připomínají spíše mystérium skoro jako ze současné asijské produkce. A ta poslední scéna: poté co se ve filmu asi dvakrát objeví na scéně zelená barva (váza, či mísa s hrozny) a jinak je vše hnědočernobílé (+ ona červená samozřejmě), přichází reminiscence ze zahrady, jsme katapultováni ze stísněného interiéru do idylického prostředí, které je však v kontextu závěrečných událostí tím nejkrutějším dovětkem... (15.04.2007)