Šepoty a výkriky

Ty Bergmanovy ženy, to je nádhera...vnější i vnitřní. Jedna z velkých životních pravd nás učí, že člověk začíná přemýšlet o životě teprve ve chvíli, kdy se setkává se smrtí. Najednou je na vše pozdě, narychlo se sbírají poslední, někdy extrémně bolestivé, střepy minulosti. Zoufale se slepují, aby ty naše rodinné vztahy přece jen nějak vypadaly, alespoň navenek, jako naše honosné sídlo a červený pokoj, jenž jakoby zhmotňoval naší povrchnost a nabubřelost, navzdory vlastním citům, které se tak silně snažíme potlačovat, až nakonec vyjdou napovrch ve formě, kterou jsme si vůbec nepřály. My, noblesní dámy, Agnes, Karin a Maria, jo ještě jedna prostoduchá služka, jež tu ztělesňuje to vrchností marně hledané a od sebe záměrně odehnané lidství...snad také ono štěstí, které nám přinášejí některé líbezné okamžiky, jenž by mohly trvat navěky, v tu chvíli cítíme silný pocit štěstí uvnitř sebe sama, hřející nás na prsou. Bergman opět řádí, dokonale využívá barevného obrazu a formou fantastické stínohry a pomocí retrospektiv, které vyžadují zvýšenou divákovu pozornost, nám na zlatém podnose přináší rozkrájené duše čtyř žen, od prvních minut nás rmoutí a trápí tím, jací jsme my lidé slabí a směšní. Krásný to film, i když na plný počet u mě není. (21.07.2018)

Ohlušující šepot a nehlasný křik. Taková je duše nešťastného introvertního člověka, taková je duše Ingmara Bergmana a jeho žen. V jeho a Nykvistových obrazech jak od Caravaggia tu dokáže i naprostý minimalismus působit nečekaně epicky, a na krátké ploše a v pár dialozích a náznacích prchavě zachytit komplexní vztahy a pocity. Depresivní odtažitost však převládne, jak mezi postavami, tak mezi filmem a divákem. 8/10 (14.05.2022)

Dlouho jsem váhala mezi 3 a 4*, ale nakonec hodnotím jako slabší nadprůměr-tedy 3. Film mě zaujal a celkem se mi líbil, především tedy ta švédština, ale i herecké výkony a atmosféra byly působivé. Bohužel, co vše tento dojem nakonec pokazí, je závěr. Tam jsem s začínala ztrácet, nevím, co tím bylo myšleno a jak to bylo myšleno... (23.06.2012)

Dlho som otáľal s pozretím si tohto filmu. Aj tak mi to nepomohlo a musím, aj keď nerád, dať iba dve hviezdičky. Nerozumel som mu, nedokázal som sa vcítiť do deja, ani do postáv a tak zostalo iba herecké majstrovstvo a kúzlenie s farbami. Pripúšťam, že je mnoho divákov, ktorých film zaujal a nadchol, ale ja som na ČSFD za seba a nie za nejakú lobistickú skupinu. Preto iba dve. (06.10.2016)

Až dosud jsem měla Bergmana zažitého jako mistra černobílých snímků. Od prvních záběrů není pchyb, že Bergman je prostě mistrem filmařského umění, ať už pracuje s čímkoliv. Titulky předznamenávají dvě základní barvy - červenou a bílou. Červenou lze chápat jako barvu vášně, ale i bolesti a utrpení. Bílá znázorňuje většinou nevinnost a vykoupení, ale lze jí vnímat i jako absenci barevnosti, tedy jako něco všedního a mdlého. Snímek odhaluje podivnou rodinnou sešlost. Sestry, které k sobě nemají zrovna vřelé vztahy se scházejí, protože jedna z nich umírá. Bergman dokáže pracovat s emocemi, dávkuje nám je postupně, odhaluje ženské vnitro všech zúčastněných. Nabízí nám půvabné obrazy, které by se daly souhrně označit jako starosvětské. Ozvývá se romatická klavírní hudba, sestry usedají k lůžku, předčítají knihu, na stole jsou ve vázách růže. Zatímco salón je vyreslen v ostrých kontrastních barvách, venkovní idylické scény oděl Bergman do měkkých žlutozelených tónů. Objevují se paralely v jednání matky a Agnes ve vzpomínách a mezi sestrami Karin a Marií v současnosti. Dlaň na tváři jako znamení blízkosti najdeme ve snímku poměrně často, má ale pokaždé jiné zabervení. Film je obsazený Bergmanovými dvorními dámami, drobná hnutí mysli nejsou v dialozích, ale projevují se často jen nepatrnou mimikou ve tváři nebo v jemných gestech. Komplikované vztahy nemají sestry pouze mezi sebou, svoje bolesti prožívají i v nelehkých partnerských vztazích. Celý příběh začíná i končí nad deníkem nemocné Agnes, začíná i končí nikoliv sevřený v nepropustných zdech, ale v otevřeném prostoru vlídné zahrady. (04.02.2015)