Nebeští jezdci

Nafta v plicích. (.......................................................................................) //Dodatek aneb něco zbytečných slov pro Beastmastera: Ve svém průběhu průměrný až lehce nadprůměrný sympatický film, silný dvojím: Zaprvé už tím, že byl natočen, kdy a proč byl natočen a jak přistupuje k tématu. Což bych vše shrnul jako „integrální kontrastnost“, míněno následovně: Napětí mezi názvem, opakujícím se „hrdinským“ hudebním motivem a prostou skutečností, že ti kluci dobrovolně chcípali za svobodu vlasti a celé Evropy na jedné straně a jejich nesmlouvavým zobrazením jako obyčejných „neuvědomělých“ vojclů, se vším, co k tomu patří (a co netřeba vykládat nikomu, kdo byl na vojně) (čemuž je zase jinak kontrastní epizoda se zrcátkem) na druhé straně, dodávající poctě těmto národním hrdinům zvláštní a velmi silnou působivost (čímž se vymyká nejen dobově propagandisticky idealistickým hrdinským epopejím, nýbrž i obecně retušovacím tendencím pohledu na národní hrdiny, srov. Tmavomodrý svět), je situováno (totiž to napětí) ještě jako jeden z členů napětí dalšího, vnějšího, jež vytváří s tím, co všechno po roce 1948 konotovalo s pojmy „anglán“, „angličtí letci“, „311. peruť“ apod., a že tato tématika byla vlastně tabu. K dosavadnímu mi stojí za připomenutí neokázalost zmíněného hudebního motivu a scéna na tancovačce, když anglický band povstane a HRAJE DÁL, nebo kontrast rozdělování dědictví (David se koupe) a salutování (Kdo? Tomík.). Zadruhé je tento film silný svým závěrem (SPOILER): Ta finální situace zdaleka není jen morálním protiválečným výkřikem; vzhledem k celému dosavadnímu průběhu (především vzhledem k tomu, co ve filmu není, co netématizuje, čeho si nevšímá) působí jako facka, jako šok, jako přechod do jiné dimenze. Najednou se nacházíme v úplně jiném patře skutečnosti, což platí doslovně. Až dosud se vše střídavě odehrávalo na zemi a ve vzduchu: země je zázemí, pohodlí, bezpečí, život, odpočinek. Ve vzduchu probíhá boj a neustálá hra se smrtí. Tu potom představuje moře. Kdybychom po sestřelení našich chlapců viděli prostě jen jejich pád do moře a smrt, bylo by vše „v intencích“. Jenomže tím se nekončí, pohled je přinucen do této nemožné dimenze, v níž jsou s nepřítelem „na jedné lodi“. Pád do moře tak vytváří přeryv, jímž posledních pět minut odsouvá celý předešlý film kamsi do zadní komory paměti, najednou vidíme celé dění jaksi zespoda (kterýžto dojem je podpořen i tím, že v dosud dvojjazyčném filmu náhle zní němčina). Tedy ještě jeden, a sice naprostý, kontrast. Snad způsobem, jakým se dívá kamera nebo nevím čím (nerozumím těmto věcem) zasahuje film diváka (mne) podivnou atmosférou této scény; nemám samozřejmě pocit, že „jsem tam s nimi“, obestírá mě to však něčím tajuplně známým. Jakobych už někdy sám byl takto ve člunu na pustém moři, sám se soudruhem nepřítelem.// KONEC SPOILERU (Poznámka k Hrzánovi: Škoda, že nemá víc silných filmových rolí než jednoho retarda a jednoho kašpara. I po zhlédnutí Nebeských jezdců nicméně zůstává Hlídač největším filmovým Hrzánem, to je bez debaty.) (15.01.2012) (menej) (viac)