Smäd

Takový klasický raný Bergman - ví, o čem chce točit a jaká témata ho oslovují (tady tedy jenom vztahy a ženská psychika, náboženství a Boha z toho tentokrát vynechal, ale taky scénář nebyl jeho, tak se není čemu divit), ví, jak to chce vést a vede to i docela dobře, jenom je to ještě takové nedozrálé a docela i mdlé na sledování. Kdyby to natočil o takových deset let později, tak by to mohla být pecka a možná i jedeno z jeho nejsilnějších dramat, kdyby bylo podané opravdu zdařilé, ale takhle je to jen dobový průměr. 3* (25.01.2023)

Tohle už je plnohodnotný Bergman, tematicky i co se filmařský kvality týče. Ač není scénář jeho dílem, tématicky je to Bergman jak vyšitý: peklíčko manželství, vzájemná exploatace muže a ženy, jejich bytostná neschopnost si porozumět, zkoumání ženské psýché, manipulace (postava doktora - později na tuhle strunu hrají bergmanovské postavy umělců). Dobrý humor. Pozor: to, že je vztah ústřední dvojice negativně poznamenán hysterií a labilitou hlavní hrdinky, ještě neznamená, že se v tom "zdraví" lidé nenajdou. Opak je pravdou. Bergman promlouvá o povaze vztahu muže a ženy jako takové (Nietzsche: podstatou lásky muže a ženy je smrtelná nenávist). Proč protagonisté v mučivém vztahu setrvávají? Protože alternativa, tj. samota, je ještě mučivější představa. - Jediná výhrada: závěr je nepřesvdčivý, uspěchaný, neopodstatněný. (27.12.2015)

Film Žízeň, to jsou často destruktivní dopady mužského světa na intimní svět ženy. Ingmar Bergman, fascinovaný ženskou křehkostí i odolností a všeobecnou dualitou života, dokonale využil niternou osamělost a otevřenou sexualitu povídek herečky a začínající spisovatelky Birgit Tengroth a s tím tak započal svou typickou stylovou stavbu rozervaností intimního existencialismu. Bergman spletl povídky vzájemnou provázaností něhy, potřeb, chtíče i pochybností, kameraman Gunnar Fischer k nim přidal poetický rytmus i tu přímou blízkost niterné rozervanosti. Ženská duše je tvarována mužským idem, je poškozována a využívána, je rabována a hnětena a přitom zůstává nenaplněná a opuštěná. Jizvy vnitřních světů, úzkost, strach, touha a neuspokojenost v tíživé prázdnotě osamělosti. Sám Bergman ve svých pozdějších filmových výtvorech použil a rozvíjel mnoho motivů, impulsů a poloh, ale i místa vlastního prostředí. A národ, který ještě včera chtěl spolknout celý svět, najednou zdvihá poníženě prosebné ruce a pokorně žadoní: to je Ingmar a rozervanost doby, rozervanost nitra, rozervanost vztahů a rozporuplnost naplněnosti. Hlavní obětí mužského sobectví je Ruth (velmi zajímavá Eva Henning), mladá žena ve vrtošivých nesvárech manželství. Vnitřní svět byl v mládí poznamenán mužským chtíčem, a nenaplněnost nitra se dětinsky škorpí. Hlavní mužskou postavou je Bertil (příjemný Birger Malmsten), Ruthin zdvořilejší muž, byť i na něj má manželská krize niterný dopad v rozpolcenosti. Druhou ženskou obětí je tu Viola (zajímavá Birgit Tengroth, autorka předlohy), vdova, neschopná smířit se se svou osamělostí. Navíc ten nápor žádostivosti a útoky vilnosti nedávají příliš šancí ke vzpamatování se. Třetí ženskou obětí je Valborg (zajímavá Mimi Nelson), Ruthina nejbližší kamarádka mládí z baletní školy. Zdání sebejistoty a úspěchu skrývá vnitřní bolest sváru osamělosti. K výraznějším mužským postavám patří Raoul (dobrý Bengt Eklund), ženatý kapitán armády a bývalý přízemní Ruthin milenec. A patří zde k nim také Dr. Rosengren (pozoruhodný Hasse Ekman), psychiatr s velice svérázným léčebným postupem ženské melancholie. Z dalších rolí: skutečnosti bránící se Raoulova ženuška Astrid (Gaby Stenberg), náročná a životem obroušená učitelka baletu, slečna Henriksson (Naima Wifstrand), lovenou ženu náhodně zachraňující sklenář (Sven-Eric Gamble), Rosengrenův asistent (Gunnar Nielsen), či ochotný německý vlakový průvodčí (Verner Arpe). Žízeň, to je nezaměnitelná poezie intimního existencialismu švédského filmového básníka Ingmara Bergmana, zkoumá nitro ženy a její hluboké rány a nezhojitelné jizvy. Esteticky i myšlenkově vytříbená to podívaná! (21.02.2021)

"Žízeň vykazuje pozoruhodnou kinematografickou vitalitu. Začal jsem nacházet svůj způsob filmování. Ovládl jsem nemotorný stroj. Celkem vzato, fungoval tak, jak jsem chtěl. A to přece byl triumf." Jeden z posledních Bergmanových filmů pro kina, který mi chyběl do sbírky shlédnutých. Zklamán rozhodně nejsem, byť jsem překvapen, že třeba Jenni zde mluví o jednom z nejlepších snímků velkého režiséra, ale to je samozřejmě vysoce subjektivní věc. Nutno pochválit herce (jako vždy) a kameru Gunnara Fischera (krásné pohyby a též detaily obličejů) plus samozřejmě Mistr Bergman, který vykazoval vysokou úroveň už od svých režisérských počátků. Sám Ingmar si zde střihl vteřinovou roličku muže ve vlaku. Natáčelo se v Basileji, ve Stockholmu a na ostrově Ornö. (29.04.2021)

Cira perfektna natocena vztahovka, Bergman ovsem skuma medziludske vzthy v ramci normy, nesklzava do amoucelneho tliachania o tom, kto koho moze, nemusi ..... kor riesi to, ze isty manzelsky par nesmoze splodit potomka, nech uz je chyba u kohokolvek. A ked uz mam Bergmana ako znalca zenskych dusi, urcite beriem radsej tento film nez precenovany Kvinnors Väntan 1952. 85 % (29.07.2020)