Mlčanie

Přepsáno v lednu 2019. Mlčení je jedinečným dílem filmové estetiky v expresivním zaujetí pro objekt pozorovaného zájmu. Obrazové kompozice používají prostor i detail pro zvýraznění psychického stavu okamžiku, pečlivě nakládají se světlem a stínem, symbol se hrdě klaní, čas a místo jsou vzpomínkou i epitafem, osamělost lidské duše uprostřed života dostala své zřetelné křivky smyslnosti, odcizení a rozpadu. Pohyb se laská s vnitřním napětím s důvěrou v intimnost, éterické opojení tančí kolem gest niterného boje jedince. Osamělost je nutnou definicí nevyhnutelného a předurčeného, smrt je vládcem a jedinou jistotou života, krutost odcizení je povinností obranyschopnosti lidského organismu. Žena je obdivována, vyzývavě si zjednává pozornost, vlastní strach se zlosti nemilosrdně trestá v instinktivním pudu. Nevyzpytatelnost života otvírá svou existenciální náruč pochybností a předvádí svou nahou podstatu bytí. Hlavní postavou zásadní životní zkušenosti je Esther (velmi dobrá Ingrid Thulin), vážně nemocná intelektuálka a překladatelka. Osamělost je jejím osudem, smíření není ještě připraveno k poslednímu přijímání a staré pocity křivd po dálkách času ve strachu znovu a znovu v obraně bodají do starých i nových krvácejících ran. Svoboda je mžikem alkoholické bujarosti a pudu uvolnění, jediná nehynoucí jistota vábí strach z prázdnoty. Výčitky jsou prosbou o slitování. Druhou stranou odcizení je Anna (vynikající Gunnel Lindblom), mladší sestra Esther. Příchuti smrti se čelí zvýšeným apetitem po tělesnosti, frivolitě a zásadní revoltě. Na strach se zapomíná ve víření prožitků a v ostrosti rozhodných slov. Výčitky jsou prosbou o odpuštění a útěkem před nevybíravou skutečností. Důležitou postavou je Johan (velmi zajímavý Jörgen Lindström), malý Annin synek a tichý pozorovatel hrozivého mlčení života. Fascinace ženou zde dostává své psychoanalytické vyjádření, osamělost je součástí pochopení. Z dalších rolí: číšník a prostředek Anniny vzpoury a provokace tělesností (Birger Malmsten), svérázný stařec a ochotný zaměstnanec hotelu (pozoruhodný Håkan Jahnberg), či vedoucí varietního souboru trpaslíků (Eduardo Gutiérrez). Mlčení je vynikající básní existencialismu, obrazově úchvatné, pocitově podmanivé. Stav osamělosti a odcizení dostal svou stylovou definici. Panna Marie je modlou posvátné úcty ženskosti i pokušením smyslnosti v hříchu pomíjivého i věčného života. Panna Marie je rozpolcenost života. Film přináší velmi zajímavý umělecký prožitek. (03.06.2009)

Těžký film (a to jak interpretačně, tak pocitově), jdoucí až na dřeň (zatímco ohlodává fenomén odcizení). Měl-li bych se pokusit vystihnout podstatu filmu jednou větou, tak bych řekl, že - Bergmanovo "Mlčení" funguje jako ekvivalent absolutního neporozumění. Sestry Anna a Ester (symbolizující intelektuální a emocionální přístup k životu - film by tedy mohl na vyšší rovině fungovat jako metafora boje duše vs. tělo?) by k sobě nemohly mít dál; jeden se až diví, že spolu dokážou vydržet v jedné místnosti (co je probůh vedlo k tomu vydat se spolu na dovolenou? - že by chlapec? - jediný pojící prvek?). Film mapuje návrat domů (tedy k všednodennosti - možná že to údobí mezi svátkem a všedním dnem, ta nepostřehnutelná časová mezírka (existuje vůbec?) je časem, kdy jsou lidé nejautentičtější, kdy jsou nejvíc sami sebou; člověk se nezaměstnává hrou ani práci, má čas na sebe). Zatímco jsou nuceny čekat v cizí zemi (neporozumění je zde důsledně vetkáno do každé částečky filmu), jejich konflikt nevyhnutelně (a bolestivě) eskaluje. Nevadí-li vám hledět do otevřené rány, nesmíte "Mlčení" minout. 75% (29.03.2020)

Musím říct, že Bergmana moc nakoukaného nemám a Mlčení si mě získalo hned několika atributy. Komorní příběh, snímání kamery, absence hudby, nasvícení scén, symbolem života a smrti. Tohle všechno je Bergmanovou devízou ve všech jeho dílech. Mlčení je příběhem dvou sester, které mezi sebou skoro nekomunikují a spojení, které by k sobě mohly najít napevno ztrácejí. Na své cestě, která začíná ve vlaku se zastavují v cizí zemi, kde nikomu nerozumí a zůstávají v jednom hotelu. Už tohle je zajímavé, že divák pořádně ani neví, kde jsou a kam jedou. Doprovází je syn jedné z nich, který pobíhá po hotelu a na svět nahlíží svýma dětskýma očima. Poutá ho láska k matce, která se mu však moc nevěnuje, zatímco její nemocná bezdětná sestra by s ním byla moc ráda. Ester, která je snad až incestně zamilovaná do své sestry Anny se utápí v alkoholu, zatímco Anna si chodí užívat sexu s náhodným číšníkem. Je to víceméně hodně psychologický film, který nahlíží do zákoutí duší obou sester a dusné prostředí napětí jen zvyšuje. Nebojí se též odhalit nahotu nebo masturbující scénu, na svou dobu rozhodně odvážný počin. Obě sestry v podání hereček Ingrid Thulin a Gunnel Lindblom byly k sežrání. Výborný byl i hotelový sluha, jehož se příběh zčásti také dotýká, nebo liliputáni, kteří obývali jedno apartmá. Je čas tvorbu Ingmara Bergmana pořádně nastudovat. Mlčení mě k tomu perfektně nakoplo. (16.07.2019)

Chladný, až astenický film, o dvou sestrách a jednom chlapci. Prý se má jednat o pohled chlapce na dění. Mám problém vlastně s obojím. Dění se příliš nekoná, což bych u takového filmu i dokázala pochopit. Ale z pohledu malého kluka tento film rozhodně natočen není. Nedívá se na svět romantizujícíma dětskýma očima, nevnímá nebezpečí, ani možnost dobrodružství, ale dokonce neřeší ani chlapcovy problémy. Film je zcela odpoután od svých postav. Odcizen je divákovi. Bohužel s tímto Bergmanovým filmem jsme se nepotkali. Připadá mi, že zde jinak vždy podmanivý režisér nabízí výkal na zlatém podnose skvělých hereckých výkonů, ukazuje nám ho ze všech stran a dává nám přičichnout. Ano, smrdí. Za umělecky nejzdařilejší považuji intermezza s liliputy, obzvláště jejich závěrečný pochod chodbou, kouřící a z placačky si přihýbající Sněhurka nemá chybu. Připouštím, že bych se obešla bez všech scén se sexuálním podtextem, především těch s incestním jednáním matky. (04.11.2020)

Velmi zvláštní, myšlenkově více než výživný a na první pohled odtažitý film, ve kterém je ale pod povrchem spousta emocí. Stojí na tísnivé, dusné a rozpálené letní atmosféře (napomáhá tomu také výborný zvuk), nebojí se odvážnějších scén, které bych já osobně u Bergmana moc nečekal, ale hlavními opěrnými body jsou herecké výkony obou hlavních představitelek. Na jedné straně stojí Ester, nemocná (fyzicky i duševně), sexuálně frustrovaná (a po podrobnostech sestřina intimního života lačnící) intelektuálka obklopená lahvemi alkoholu a zmítaná záchvaty. A na té druhé Anna, její protiklad, divoká a zneuznaná, mateřského citu víceméně oproštěná, na rozdíl od své sestry však neupoutaná na lůžko, naopak neustále vyrážející za milostnými dobrodružstvími jako by chtěla svoji sestru ještě více uvést do deprese a zničit ji. Jejich vzájemný vztah je velmi komplikovaný, plný závisti, odcizení, nevraživosti, skrývaných citů, tajemné minulosti, strachu, zoufalství, vyčítavých dialogů („Jdi už, dokud ti to svědomí dovolí!“) a lásky stejně jako nenávisti. Mezi nimi se ještě motá Annin syn Johan, který si nemá s kým a vlastně ani jak hrát, tak se jen tak bezcílně potlouká kolem a velmi touží po něžných dotycích své matky, která ho však odstrkuje (jejich vztah celkově není zrovna moc zdravý, už fakt, že potomek vidí svoji rodičku takřka neustále nahou nebo dokonce s jiným chlapem). Přestože sestry spolu s Johanem jako jediní ovládají švédštinu, paradoxně si nerozumí, od komunikace tu jsou hotelový sluha (používá neznámou řeč) a číšník (nemluví vůbec), stejný jazyk tedy není hlavním hrdinům nic moc platný („Je krásné, že si nerozumíme.“). Vůbec celé to místo je zvláštní a v divákovi vyvolává řadu otázek, třeba o jakou zemi jde (podivné město Timoka, noviny psané v neexistujícím jazyce a do toho komedianti z Madridu) či v jaké době se odehrává (válečný stav, ale těžko si děj časově přiřazovat třeba k II. světové válce). Vše postupně spěje k nevyhnutelnému konci a jako určité vysvobození přichází déšť. Celkově silné 4*, ale nutno podotknout, že jde o docela náročný film, který jistě není pro každého. (28.02.2014)