Pianista

Polanského opus magnum, evropský koprodukční velkofilm Pianista, je v podstatě malé komorní drama - drama muže, výjimečného umělce, na jehož pohnutém osudu je symbolicky demonstrována zrůdnost běsnění, které rozpoutali Němci v průběhu svého opanování Evropy během druhé světové války. Není třeba emocionálně vypjatých záběrů (Schindlerův seznam) ani agresivně útočících scén válečné vřavy (vojín Ryan), nemluvě o patosu (Ryan) či naturalismu a syrovosti (Jdi a dívej se), Pianista si vystačí jen s prostým vylíčením jednoho obyčejného osudu neobyčejného člověka, umělce ve velmi neobyčejné a pohnuté době. Wladyslaw Szpilman (v podání skvělého a typově přesně zvoleného Adriena Brodyho) v podstatě jen prochází svým životem, nechává se unášet proudem doby, nesnaží se oponovat či plavat proti proudu, ale i tak to stačí na to, aby divák pochopil, proč byl holocaust tím, čím byl - selháním mravnosti, humanity, kulturnosti, ale hlavně koncertem běsů, tichým a téměř decentním a v podání nacistů zrůdně kultivovaným mávnutím křídel smrti... (18.09.2007)

Když o filmu řeknete: "Tak tohle bylo nevěřitelné dílo", je to pocta. Ovšem když vyřknete slova: "Myslím, že jsem lepší film neviděl." je to jiný. Pianista se řadí mezi ty jiné. Při sledování zapomenete na okolní svět. To že ve filmu hraje váš velký oblíbenec, Adrien Brody, je taky v tu chvíli nepodstatné. Sledujete krutosti holokaustu se zatajeným dechem doufajíc v to, že to tak hrozné přece být nemohlo. Mohlo. Polanski se nesnaží vytvářet emoce pomocí brutality (byť i té je ve filmu víc než hodně), ale dlouhé, táhlé záběry jsou ty, které vás rozbrečí. Neštve vás to, protože víte, že lidská duše zaznamená v průběhu života mnoho ran, které nedokáže překousnout a sledování Pianisty se řadí k těm zmiňovaným (alespoň u mě). Je to zvláštní, když divák souzní s postavou až do roztrhání těla. Otevírání konzervy, škrábání se přes ostnatý plot, všechno je pro vás stejně vysilující jako pro Wladyslawa. Dlouho jsem u filmu nezažil pocit, že jsem tam. S těma lidma. Že prchám. Že prchám za zvuků Chopinovo hudby... Pianista je u mě něco víc, než Schindlerův seznam. Pro mě je to nejlepší válečný film všech dob! (16.05.2009)

O třídu slabší než vrcholný Spielberg. Filmařsky rutinnější, obrazově mnohem méně propracované a více divácky vlídnější. Pochopitelně barevné, tedy méně ART, ale ne snad že bychom na to měli nadávat. Pianista je poctivý film plný emocí a srdcervoucích scén, neméně zdatná je i výpovědní hodnota celého projektu, ale za srdce vás určitě nechytne tak jako Schindlers List. (16.02.2014)

První polovina pro mě byla sugestivnějším a silnějším zážitkem, než Schindlerův seznam. Zatímco ve Spielbergrově díle události sledujeme z pozice Němce, u Pianisty je to pohled Žida, možná právě proto je to pro diváka nepříjemnější a intenzivnější. I pozdější Szpilmanovo skrývání a neustálé přemísťování a strádání nepůsobí rozvlekle, hlavně díky scénám jako například tichá hra na piano. Nehledě na absolutně famózní výkon Adriena Brodyho, jehož Oskar je rozhodně zasloužený, a já mu věřila každé gesto a každý pohled. Po něm snad stojí za zmínku ještě můj oblíbenec Thomas Kretschmann, který i na malém prostoru dokázal stvárnit věrohodnou postavu a zapsat se do paměti (taky hlavně proto, že to byl mezi německými vojáky jediný "dobrák"). Navíc je celý film proložen Chopinem. Jenže pak přišel konec, který působí vedle zbytku filmu přinejmenším dost suše, představovala jsem si něco jako scénu osvobození z Shawshanku a ono to tady jen tak nějak vyšumělo do ztracena. Velká škoda. Takhle "jen" 80% (08.04.2011)

Neustále připomínání židovské tragédie za druhé světové války už mi poněkud leze krkem. Z mého pohledu se jedná o další z řady zbytečně dlouhých snímků, disponujících mimořádnou nudou, ale tento je ještě navíc vyšperkovaný zbytečnými filmařskými kouzly (oranžový plamen na černobílém pozadí, viditelnost toku denního světla v místnosti, poletující listí apod.). Nacisti jsou přitom extrémní svině a židé extrémní dobráci, jenže takhle černobílý svět nikdy nebyl. (17.06.2012)