Přijela k nám pouť

Hlučná, upištěná a otravná sluníčkářsko-komunistická agitka s otravnými dětskými herci a naprosto příšernými písněmi, které každého slyšícího člověka musí zákonitě časem začít srát, a to zejména proto, že zřejmě z nedostatku autorské invence, se neustále opakují. Takový letní rodinný film podle všech dobových osnov a norem, což by se dalo prominout, kdyby byl děj alespoň malinko zajímavý a zábavný. Dost mě také zaskočilo, jak krátké sukně nosily tehdejší dětské soudružky, kterým bylo velice často vidět až do kuchyně takovým způsobem, že jste jim mohli spočítat chlupy, kdyby nějaké již měly. Bohužel u mě nepracuje žádná nostalgie, protože jsem v rámci svého šťastného dětství vyrůstal na zajímavějším materiálu, tudíž mohu snímek ohodnotit jak leží a běží. [10 %] (02.09.2020)

Bože můj, co já bych provedla těm klukům...to by si za klobouk nedali. A že by mi snad chtěli zakázat jít na pout? Odpověd: "Naser si". A že by mě snad chtěli poslat po klouzačce? Odpověd: Pár kopanců do koulí, ran pěstí. A kdyby mě poslali? Odpověd: Svezla bych se i podruhé a pak bych se pořádně otřepala jako pes, aby z toho bahna měli radost taky. A že by mi snad chtěli ustřihat vlasy? Odpověd: Kdyby se jim to podařilo, udělala bych takovou scénu doma, že by ti kluci měli doživotní průser... No nechala jsem se trochu unést.. Tento film je docela pěkný, až na ty příšerný písničky a vcelku nelogickou zápletku, kdy kluci prohrajou díky svojí vlastní demenci a pak to svádí na jiné (25.12.2010)

Muzikál je pro děti, ale dospělí si tam najdou vesnickou atmosféru a příběh. Na Renatě Maškové je znát, že si natáčení plně užila a současně je nejsilnější ženskou postavou. Mužskou nejsilnější postavou je Marek Vašut. Hlášek je tu poměrně dost ("Uraženýho jsme tě viděli mockrát, ale sraženýho ještě ne." nebo "Málo ses srazil, Sejkoro málo.") Někomu, kdo to viděl v pozdějším věku může připadat příběh natáhnutý, ale já to za chybu to nepovažuju, z nostalgie dávám 1*navíc. (15.01.2011)

Tak rok 1986? V sušárně prádla v suterénu sousedního paneláku u nás na sídlišti promítal jeden z podnikavých obyvatel domu o víkendech dětem filmy. Taky nám tiskl na trička Sandokana. Tady prvně jsem viděla Přijela k nám pouť. Byla nás tam, sígrů ze sídliště, plná sušárna, ale doteď si pamatuju, že nikdo neotravoval, všichni seděli tiše jak pěny a na konci se dlouho tleskalo. Nedávno jsem film pouštěla dceři. Má filmovou výchovu, takže vydržela, film ji bavil, ale občas si zafrflala, že je to nějaké zdlouhavé. A já si uvědomila, jak strašně jinde už jsou dnešní děti. Že tenhle divokej, sluncem a skálami vonící muzikál plný chytlavých písniček, poletujících žluťásků a dětských i nedětských problémů, musí na dnešní dítě, zvyklé na akčnost scén a střihů, působit zdlouhavě a nudně. Je to škoda. Mě to baví pořád a novým rozměrem je pro mě porovnání tehdy začínajících hereckých hvězd (Kornová, Bydžovská, Vašut, Vladyka) s jejich stále skvělou hereckou přítomností. (31.03.2013)

Jako mladému klukovi mně ten film učaroval a stejně jako ostatní kluci se do Yvettky Kornové zamiloval. Dneska bych asi už odvahu se na to dívat nenašel. Ale krásná vzpomínka na kvalitně udělaný film pro dětské publikum to rozhodně ve mně zanechalo. A že je to bratru už skoro 40 let co jsem to poprvé na černobílé TV uviděl... (27.10.2017)