Corpus Christi

“BŮH K NÁM PROMLOUVÁ BĚHEM RŮZNÝCH ŽIVOTNÍCH SITUACÍ…“ /// Ze šmejda z pasťáku – vyslancem Boha aneb, jak ukázat, že na to, bejt člověkem, není třeba žádnejch škol. Na jeden film celkem hodně dramatickejch zápletek a celý je to takový neamerický, takže bez happy endu, což může mrzet. Mě ale víc mrzí, že to nějak nevyvrcholilo. Čekám na orgáč a vono nic. Hold… takovej je kurva život! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Chcu bejt farář. 2.) Věřím, že cesty Páně jsou nevyzpytatelný. 3.) Thx za titule „dj.patyzon“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (29.11.2020)

Jo, jo. Když si ta nesmlouvavá, řádně mstivá a brutální starozákonní modla, před níž si nejeden žid dvakrát rozmyslel, než požádal manželky bližního či páchal jiná antisociální příkoří, nasmrkala s řádně vdanou pannou kolem roku -1 hipisáckého fakana, musela si holt přestat srát na hlavu. A tak upustila od svého zjevného pokrytectví a změnila se v dobrotivého novozákonního fousatého strejce, který za pouhý finanční příspěvek svému novému marketingovému korporátu, První Římskokatolické a.s., ba mnohdy dokonce i jen za několikrát zopakovanou básničku ožralému pedofilovi, bez problému odpustí každé kudlance jakoukoliv sebevětší kurvárnu. Tato krátkozraká politika snadné a bezbolestné psychické očisty má však za následek pouze to, že se mu ve stádečku přemnožily bezcharakterní, amorální panbíčkářské kundy, jejichž zcela prázdný kategorický imperativ se automaticky každotýdně dobíjí při nedělní chvilce na kolenou, popřípadě posvěcenou psychoterapií pravidelným svěřováním se s napáchanými zmrdstvy onomu certifikovanému požitkářskému pederastovi s mobilem na Ředitele, mnohdy morálně prohnilejšímu než ony samy. Pak jen „tytyty“ tlustým prstem, nějaké to srandopokání, a to i pro těžké mukly, a tak s čistým svědomím jedeme dál, znovu a klidně i vydatněji, protože Belzebubův rozžhavený pohrabáč v prdeli bez problému zažehnán a na světské sociální či morální standardy sere Bílý tesák. Po skvostném Smarzowského Kléru si kritickou situaci v PLR, s alarmujícím přetrvávajícím výskytem téměř sta procent rutinně pomatených kudlanek na kilometr čtvereční, vzali na paškál i neméně zajebiści Komasa a Pacewicz, kteří ve své výborné satiře roztomilými dilematy exponují právě výše popsané sociální nešvary a jdou docela na dřeň. A tak tu máme rypákovitého krimoše, co se samovysvětil na amatérského kněze, bandu budoucích kariérních muklů, rozhodně účinně napravovaných pravidelnými polepšovními mšemi, typicky zbožně blahoslavené obyvatele Górnych Pierdolic či zkorumpovaného lokálního impotenta, jehož pečlivě požehnaná stolárna produkuje boží prachy, všechny samozřejmě pravověrné katolíky, prosycené láskou k bližnímu svému a žijící jak jinak než dle urputně dodržovaných křesťanských zásad. Ale když už se konečně najdou černé ovce, které neváhají na celou tu Boží komedii veřejně ukázat prstem, je to rozhodně dobré znamení a budoucí předzvěst vítezství rozumu nad nehmotou a klauniádami. Pokud tam tedy záhy nenahradí boží diktát jen diktát nějakého toho „modernějšího“ zkurveného globálního korporátu s ještě prohnilejšími pseudomorálními kodexy pro kontrolu bezduchých loutek. (18.01.2021)

Snímek se drží poměrně zavedeného dějového schématu o nováčkovi v uzavřené a rozervané komunitě, který ji svým přičiněním mimoděk stmelí, ale své minulosti přesto neunikne – a i jeho forma je po většinu stopáže poměrně obvyklá. Co už tak obvyklé není, je neskutečně výrazný a až démonický Bartosz Bielenia, který podává v hlavní roli mimořádný výkon a táhne celý film na svých bedrech, a perspektiva jeho postavy, nahlížející na svět skrz Boha a poznávající přitom sebe sama. Film kromě toho zaujme i komplexně zpracovaným tématem náboženské víry a statickou kamerou, která však v závěru v klíčovém momentu překvapí náhlou, leč opodstatněnou pohyblivostí. Pozoruhodné drama vyniká i propracovaným scénářem a slouží jako další důkaz pro to, že i komorní film s nízkým rozpočtem a několika málo lokacemi lze natočit tak, aby se divákovi dostalo silného a výjimečně působivého zážitku. (30.09.2020)

Bartosz Bielenia vypadá, ale i se chová, jako klasickej Polák, kterej se po směně vyvalí ze škodovácký fabriky a jde dělat bordel po městě. Víc, než zajímavé drama s křesťanským přesahem, to tak na mě působí, jako že se tímto filmem Poláci snaží stigmaticky vyrovnat s částí polské kultury - odborně známé jako plešky nebo fotbaloví chuligáni - a takové postavě přišít křesťanské motivy, aby vyvolali trošku té kontroverze. Navíc dlouhou dobu je již známo, že Poláci to s kinematografií umí a tak si u mě vysloužili jasnou pětihvězdu. Celou dobu tušíte, kam ten námět směřuje, ale závěr, to je jedno velký velkolepý zoufalství, navíc s tak dobře natočenou závěrečnou scénou, jako jsem u žádného jiného filmu dlouho neviděl. Klobouk dolů Poláci, zase jste mě dokonale oslnili totální filmařskou kvalitou a myšlenkami, které mi v hlavě pár dní budou rezonovat. (28.10.2020)

Je to něco mezi Zoufalství a naděje a Spielbergovým Chyť mě, když to dokážeš. Je to typicky polské včetně vodky a zároveň univerzální příběh. Je to myšlenkově provokující drama. O tom co to vykoupení vlastně je. Film má také co říct o náboženství a odpuštění. Je to film o vyprázdnění víry . Víry jako substituce alkoholu. Hlavní hrdina tím, že se na chvíli stane falešným farářem, problematizuje hranici mezi falešností a opravdovostí víry. Nápodoba Krista a jeho cesty musí být úplná, nejen symbolická, tak jako není jen symbolická takzvaná transsubstanciace oplatky, chleba a vína v tělo a krev Páně. Jak něčím pevným vyplnit prázdnotu existenciální nudy, když se člověk bojí nasadit sama sebe naplno, včetně tělesné schrány? Jak najít věčnost, když se bojíme objevování času ve světě nudy? To, že víra bolí jako kdysi tělo Krista, předvádí režisér Komasa bez patosu. Je v tom takřka bezohledný, přesto jeho film sugestivně vtahuje, až mámí. (21.11.2020)