Corpus Christi

+4* Poláci dokáží občas překvapit a v posledních letech jim to funguje zejména v kontroverzních filmech s náboženskou tématikou - stejně jako u filmu Klér. Boží tělo mě zaujalo silným příběhem a kvalitními hereckými výkony. Nikdo nejsme nevinní a tento film se dokáže zarýt docela hluboko pod kůži. Své vysoké hodnocení si zaslouží a já se přidávám ke všem, co ho doporučují. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 2 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 3 (3*MAX) ] (20.11.2020)

Skvělý film! Drsný, upřímný, nesmlouvaný... Určitým způsobem připomíná Michálkovo Zapomenuté světlo. Naopak podobnost s Farářovým koncem je pouze zcela vnějšková. Jádrem filmu přece ani trochu není kritika společnosti ale spíše zápas se sebou samým. S otázkami po vlastní odpovědnosti, vině a hříchu, odpuštění, milování bližního... Vlastně nevím, jestli tohle může pochopit nevěřící člověk... Jde o vědomí že jsme všichni zhřešili a navzdory tomu tvoříme tělo Kristovo. Navzdory tomu jsme Bohem milováni. Vůbec nás to ale nechrání před zlými věcmi. „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“ (Římanům 8,36) Samozřejmě je to i film o naději, která překoná smrt. "Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval." (Římanům 8,37)... Celkový dojem: 90% (18.12.2021)

Ohledněte převleku - v souvislostech možná o chlup riskantnější než Josefína s Dafné a jinak, metodicky - malá farnost hrůz... tedy, jestli si ovečky uchovaly víru po všech lekcích, kterých se jim dostalo, kardinálský klobouk dolů! Nakonec si všichni tak nějak polepšili, i když to nebylo vždy, vlastně vůbec košer. Ovšem - podívaná s omračujícím účinkem, přestože tvrdím, že církev není holubník! (30.11.2020)

Je to něco mezi Zoufalství a naděje a Spielbergovým Chyť mě, když to dokážeš. Je to typicky polské včetně vodky a zároveň univerzální příběh. Je to myšlenkově provokující drama. O tom co to vykoupení vlastně je. Film má také co říct o náboženství a odpuštění. Je to film o vyprázdnění víry . Víry jako substituce alkoholu. Hlavní hrdina tím, že se na chvíli stane falešným farářem, problematizuje hranici mezi falešností a opravdovostí víry. Nápodoba Krista a jeho cesty musí být úplná, nejen symbolická, tak jako není jen symbolická takzvaná transsubstanciace oplatky, chleba a vína v tělo a krev Páně. Jak něčím pevným vyplnit prázdnotu existenciální nudy, když se člověk bojí nasadit sama sebe naplno, včetně tělesné schrány? Jak najít věčnost, když se bojíme objevování času ve světě nudy? To, že víra bolí jako kdysi tělo Krista, předvádí režisér Komasa bez patosu. Je v tom takřka bezohledný, přesto jeho film sugestivně vtahuje, až mámí. (21.11.2020)

Precizně vysoustružené drama kluka z pasťáku, který se vydává za kněze, mě celou dobu udržovalo v napětí a zájmu o (nejen) hlavní postavu. Bartosz Bielenia si ve filmu vyzkoušel snad všechny možné polohy, a přesto to působilo, že hrál jedinou postavu. Scénář se nesnaží jít proti církvi jako několik jiných polských filmů z poslední doby, spíš jen využívá institut církve a post kněze ke studii jediné postavy. Vlastně jsem od toho ani moc nečekal, o to lépe jsem byl překvapen. (09.10.2020)