Šťastie

Klišé o jednotě obsahu a formy v celé své kráse, která dokazuje, že to vlastně vůbec klišé není. Tedy, když má někdo takový filmařský cit jako Varda. Syžet sám o sobě není nijak oslňující, dokud nejsme oslněni barevností filmových obrazů a jsou to právě barvy, které celý film vybarvují. Nejsou totiž zdaleka jen estetickou ozdobou, ony hrají roli i (a snad i hlavně!) v rovině významu. Hra mezi několika hlavními barvami (žlutá, zelená, modrá, červená) tvoří osu filmu v mnoha rovinách. Nejdříve symbolika, kterou každá z barev získává ze vztahu k prostředí a předmětů, na nichž se vyskytuje (1. př. červená = při rozhovoru s milenkou v kavárně je na pozadí červený nápis "pokušení", ale při přechodech je na červené fasádě nápis "důvěra", na dalším záběru na bílé zdi "jistota" - následuje střih na manželku v červenobílých šatech; 2. př. modrá = modré šaty milenky, modrá převažující ve městě, kam hrdina odjíždí od manželky). Barvy hrají navíc význam ve spojení s postavami, jež se stávají jejich nositeli. Převažující modrá milenky, přecházející v průběhu filmu stále více na milence. Modrá (symbol města), vpadávající čím dál více do zelené (symbol přírody a též místa rodinného štěstí takřka bukolických výjevů). Žlutá (zde barva "štěstí", i tradičně barva zrady) = srovnej závěrečnou scénu s milenkou ve žlutém svetru oproti první scéně filmu s manželkou ve žlutých šatech (tedy převažující žluté s prvky zelené a červené, v otázce barev zde musíme být přesní!). (27.06.2014)

Nedokážu jednoznačně identifikovat, jestli Le Bonheur namířila Varda jako cílenou, ostře satirickou kritiku nebo to bylo jen její stylisticky dokonalé, bláhové idealizování. Každopádně na feministku docela odvaz, prezentovat ženské jako snadno nahraditelné součástky do auta, které chlap podle potřeby vymění a šťastně frčí dál. (15.10.2011)

Vardova nabizi velmi sofistikovany pohled na "stesti". A jestli rada divaku neni schopna jeji stanovisko v nadhernych, vycizelovanych, syte barevnych obrazech vycist, tak to patrne neni jeji chyba. Jeji pohled je navic ostre feministicky. A tim je to tak provokativni. Zadna legitimizace nevery tady ale nehrozi, nebo vam snad zaver prijde optimisticky? Skvely a vyhraneny film. (28.04.2013)

Poválečná vizuální kultura v západních zemích (zejména dobové reklamy v televizi a časopisech) vytvářela iluzi, že žena považuje domov a domácí práce za absolutní vyjádření své osobnosti. Štěstí obrazy propagující tuto dělbu moci podvrací, když poukazuje na vyprázdněnost repetitivně opakovaných domácích činností a na proměnu ženy ve snadno nahraditelné zboží a některá vizuální klišé při reprezentaci žen a rodinného štěstí zvýrazňuje na hranu parodie. Zatímco populární média ženy přesvědčovala, že štěstí spočívá v lásce, manželství, mateřství a starosti o domácnost, Vardová varuje před možnými tragickými důsledky takto zjednodušeného uvažování, obírajícího ženu o individualitu a vlastní hodnotu, neodvozenou od jejího vztahu ke druhým. Štěstí nepředstavuje automatický vedlejší produkt přijetí určitého modelu soužití a rozhodně si jej nelze koupit, případně jej multiplikovat navýšením zdrojů našeho potěšení (třeba žen). Toto stanovisko, poměrně kritické k logice konzumní společnosti, Vardová sděluje tak subtilně (a zejména užitými stylistickými postupy, nikoliv v dialozích), že ironičnost filmu mnohým unikla a vnímali jej naopak jako útok na ženskou emancipaci. Z předchozí i následující tvorby režisérky i z jejích mnohých výroků je ale zřejmé, že obhájkyní tradičního (buržoazního) modelu rodinného štěstí a podřízené ženské role skutečně nikdy nebyla. 80% (12.06.2019)

Nesmírně krutý film, Vardová zachází až za samu komfortní zónu diváka, občasným zběsilým střihem ho zraňuje v nejcitlivějších chvílích. Chladnokrevnost hlavního hrdiny vynikne závěrečné idilické scéně krásné rodinky kráčející podzimním lesem. Dokreslení jeho povahy pomáhá i typová shodnost obou dívek. Barevné variace odpovídající fázím roku pomáhají lépe vnímat ubíhající čas. A to vše škádlivě doprovází lehkonohá Mozartova hudba. (02.11.2020)