Šťastie

Poválečná vizuální kultura v západních zemích (zejména dobové reklamy v televizi a časopisech) vytvářela iluzi, že žena považuje domov a domácí práce za absolutní vyjádření své osobnosti. Štěstí obrazy propagující tuto dělbu moci podvrací, když poukazuje na vyprázdněnost repetitivně opakovaných domácích činností a na proměnu ženy ve snadno nahraditelné zboží a některá vizuální klišé při reprezentaci žen a rodinného štěstí zvýrazňuje na hranu parodie. Zatímco populární média ženy přesvědčovala, že štěstí spočívá v lásce, manželství, mateřství a starosti o domácnost, Vardová varuje před možnými tragickými důsledky takto zjednodušeného uvažování, obírajícího ženu o individualitu a vlastní hodnotu, neodvozenou od jejího vztahu ke druhým. Štěstí nepředstavuje automatický vedlejší produkt přijetí určitého modelu soužití a rozhodně si jej nelze koupit, případně jej multiplikovat navýšením zdrojů našeho potěšení (třeba žen). Toto stanovisko, poměrně kritické k logice konzumní společnosti, Vardová sděluje tak subtilně (a zejména užitými stylistickými postupy, nikoliv v dialozích), že ironičnost filmu mnohým unikla a vnímali jej naopak jako útok na ženskou emancipaci. Z předchozí i následující tvorby režisérky i z jejích mnohých výroků je ale zřejmé, že obhájkyní tradičního (buržoazního) modelu rodinného štěstí a podřízené ženské role skutečně nikdy nebyla. 80% (12.06.2019)

Klišé o jednotě obsahu a formy v celé své kráse, která dokazuje, že to vlastně vůbec klišé není. Tedy, když má někdo takový filmařský cit jako Varda. Syžet sám o sobě není nijak oslňující, dokud nejsme oslněni barevností filmových obrazů a jsou to právě barvy, které celý film vybarvují. Nejsou totiž zdaleka jen estetickou ozdobou, ony hrají roli i (a snad i hlavně!) v rovině významu. Hra mezi několika hlavními barvami (žlutá, zelená, modrá, červená) tvoří osu filmu v mnoha rovinách. Nejdříve symbolika, kterou každá z barev získává ze vztahu k prostředí a předmětů, na nichž se vyskytuje (1. př. červená = při rozhovoru s milenkou v kavárně je na pozadí červený nápis "pokušení", ale při přechodech je na červené fasádě nápis "důvěra", na dalším záběru na bílé zdi "jistota" - následuje střih na manželku v červenobílých šatech; 2. př. modrá = modré šaty milenky, modrá převažující ve městě, kam hrdina odjíždí od manželky). Barvy hrají navíc význam ve spojení s postavami, jež se stávají jejich nositeli. Převažující modrá milenky, přecházející v průběhu filmu stále více na milence. Modrá (symbol města), vpadávající čím dál více do zelené (symbol přírody a též místa rodinného štěstí takřka bukolických výjevů). Žlutá (zde barva "štěstí", i tradičně barva zrady) = srovnej závěrečnou scénu s milenkou ve žlutém svetru oproti první scéně filmu s manželkou ve žlutých šatech (tedy převažující žluté s prvky zelené a červené, v otázce barev zde musíme být přesní!). (27.06.2014)

Nesmírně krutý film, Vardová zachází až za samu komfortní zónu diváka, občasným zběsilým střihem ho zraňuje v nejcitlivějších chvílích. Chladnokrevnost hlavního hrdiny vynikne závěrečné idilické scéně krásné rodinky kráčející podzimním lesem. Dokreslení jeho povahy pomáhá i typová shodnost obou dívek. Barevné variace odpovídající fázím roku pomáhají lépe vnímat ubíhající čas. A to vše škádlivě doprovází lehkonohá Mozartova hudba. (02.11.2020)

KINO Scala/// Obsazení 7/10 Děj 8/10 Hudba 8/10 Kamera 8/10/// PLUS: poutavý příběh, zajímavé postavy, netradiční vyústění příběhu MÍNUS: nemusí se každému líbit "sobeckost" hlavní postavy/// Shrnutí: Film, který Vás na začátku upoutá, aby Vás po skončení promítání nechal dlouze přemýšlet: o životě, o tom filmu, o jeho konci. Rozhodně zajímavý snímek./// Celkem 78%/// (25.03.2019)

Agnés Vardová mě zcela okouzlila se svojí Cleo. Její křehká poetika mě přivedla až ke Štěstí, které by mělo býti jakousi esejí k lidskému štěstí, které, jak všichni víme, je jenom muška zlatá. Jenže tahleta esej se podobá spíše slohovým cvičením páťáka na pomocné škole. Triviální bláboly podbarvuje vláčná kamera a hudební doprovod W. A. Mozarta, který se snaží film povýšit na vyšší stupínek. Ale i to se dá bez následků přežít. To, čím mě film iritoval až do morku kostí, je však postoj snímku k ženám a mužům. Hlavní hrdina je alfa samec jak poleno a klátí manželku i milenku zároveň, přičemž se schovává za vzletné věty o lásce. Zatímco milenka mu to žere i s navijákem a přijímá svou roli týmové dvojky, tak manželka už nemá takové pochopení. Přesto je našemu hrdinovi neustále dáváno za pravdu, jako by se nechumelilo. Celou dobu jsem se chytal stébla naděje, kdy Agnes Vardová na mě mrkne a já si konečně uvědomím, jak velkou z toho má legraci. Ani na chvíli jsem však nezachytil jakékoliv tóny ironie či sarkasmu. Nic. Pusto prázdno. Tak jako celý film. Sledováno ve velkých duševních bolestech. (02.03.2010)