Šťastie

Agnés Vardová mě zcela okouzlila se svojí Cleo. Její křehká poetika mě přivedla až ke Štěstí, které by mělo býti jakousi esejí k lidskému štěstí, které, jak všichni víme, je jenom muška zlatá. Jenže tahleta esej se podobá spíše slohovým cvičením páťáka na pomocné škole. Triviální bláboly podbarvuje vláčná kamera a hudební doprovod W. A. Mozarta, který se snaží film povýšit na vyšší stupínek. Ale i to se dá bez následků přežít. To, čím mě film iritoval až do morku kostí, je však postoj snímku k ženám a mužům. Hlavní hrdina je alfa samec jak poleno a klátí manželku i milenku zároveň, přičemž se schovává za vzletné věty o lásce. Zatímco milenka mu to žere i s navijákem a přijímá svou roli týmové dvojky, tak manželka už nemá takové pochopení. Přesto je našemu hrdinovi neustále dáváno za pravdu, jako by se nechumelilo. Celou dobu jsem se chytal stébla naděje, kdy Agnes Vardová na mě mrkne a já si konečně uvědomím, jak velkou z toho má legraci. Ani na chvíli jsem však nezachytil jakékoliv tóny ironie či sarkasmu. Nic. Pusto prázdno. Tak jako celý film. Sledováno ve velkých duševních bolestech. (02.03.2010)

Sluníčko, neděle, Mozart - symboly štěstí (pro mě též, ovšem bez neděle a Mozarta prosím). Nezdařená ménage à trois, i když na to šel docela fikaně: "Potkal jsem tě dřív, nemohu za to, žes byla druhá". Tak by to ovšem mohlo jít do nekonečna s třetí, čtvrtou atd. Asi by nebylo úplně správné říct, že film má ženský rukopis, správnější by asi bylo: rukopis Agnès Vardové. (21.08.2015)

Vardova nabizi velmi sofistikovany pohled na "stesti". A jestli rada divaku neni schopna jeji stanovisko v nadhernych, vycizelovanych, syte barevnych obrazech vycist, tak to patrne neni jeji chyba. Jeji pohled je navic ostre feministicky. A tim je to tak provokativni. Zadna legitimizace nevery tady ale nehrozi, nebo vam snad zaver prijde optimisticky? Skvely a vyhraneny film. (28.04.2013)

Nedokážu jednoznačně identifikovat, jestli Le Bonheur namířila Varda jako cílenou, ostře satirickou kritiku nebo to bylo jen její stylisticky dokonalé, bláhové idealizování. Každopádně na feministku docela odvaz, prezentovat ženské jako snadno nahraditelné součástky do auta, které chlap podle potřeby vymění a šťastně frčí dál. (15.10.2011)

Nesmírně krutý film, Vardová zachází až za samu komfortní zónu diváka, občasným zběsilým střihem ho zraňuje v nejcitlivějších chvílích. Chladnokrevnost hlavního hrdiny vynikne závěrečné idilické scéně krásné rodinky kráčející podzimním lesem. Dokreslení jeho povahy pomáhá i typová shodnost obou dívek. Barevné variace odpovídající fázím roku pomáhají lépe vnímat ubíhající čas. A to vše škádlivě doprovází lehkonohá Mozartova hudba. (02.11.2020)