Pat Garrett & Billy the Kid

Na jedné straně šarmantní odpadlík Kris Kristofferson, na druhé James Coburn s šerifskou plackou a dva palce nad nimi Bob Dylan, jak ho pánbůh stvořil, s křidýlky, akustikou a andělskými melodiemi. Mistr Peckinpah ve vrcholné formě, díky jehož režisérskému umu se snímek hrdě tyčí nad svými soukmenovci i po bezohledném okleštění producenty. Přestože se to nemusí zdát a přestože se mé opotřebované mozkové závity můžou mýlit, svorně to pro jednou opomeňme a předstírejme, že tenhle kotouč filmové bašty nepřiměl božského Sama pochcat plátno na premiéře. Tak tedy, proč že zrovna tomuto snímku očichávají ostatní westerny zadek...? Pro mou brilantní teorii si musíte termín "Smíření s nevyhnutelným" představit jako prsatou Asiatku se zmíněnou větou vytetovanou těsně nad zadečkem a hned vedle ní ještě jednu šťabajznu libovolné rasy a vyznání, ale ta je tu jenom pro trochu lesbického sexu, který v mém komentáři nemůže chybět. Z Pata Garretta a Billyho Kida sálá Smíření s nevyhnutelným jako z žádného jiného filmu, je téměř hmatatelná, skoro si můžete plivnout do dlaně a zajet jí s ní mezi nohy. A to dělá tenhle film jedinečný, každá z těch figurek chápe v plném rozsahu, že si pro ně kosťa v černé pláštěnce dříve či později přicválá, což jejich přátelství vyvrhuje na nevídaný level, na jehož pozadí se odehrává veškeré vzájemné vraždění. Když k tomu navíc přičteme příjemně pomalé tempo, bezchybnou řemeslnickou práci, hektolitry charismatu a ženy jako kus masa na šoustání a drhnutí špinavých nohou, no jednoduše dokonalý western. (19.02.2013)

Scéna, kdy si Pat Garrett vezme na výpomoc druhého šerifa i s manželkou, aby vystříleli chýši s černě oděným Blackem, a na chvíli se rozjedou dva paralelní děje s Dylanovou písničkou - to je asi nejkrásnější věc, co kdy kdo natočil. A kolem ní je skvělý film, tematicky velmi podobný Divoké bandě (nejsou tu kladné postavy, a tím pádem vlastně ani záporné...), jen je to celé strašně lirické, a vlastně úplně jinde, než by člověk očekával. (31.01.2016)

S "nedějovými" filmy mívám trošku problémy a nějakou dobu mi tudíž trvalo, než mě Pat Garrett a Billy the Kid vtáhl do své melancholické nálady, ale jakmile jsem byl lapen, vypustil mě až se závěrečnými titulky. Hlavní roli vedle Coburna a Kristoffersona hraje samozřejmě Dylanova hudba, která se do tohoto nadmíru drsného příběhu hodí naprosto dokonale. Silné čtyři hvězdičky, které se změní v pětku jen co tenhle film uvidím znovu... (04.02.2007)

Táto klasika zreje časom ako dobré víno. Príbeh dvoch priateľov. legiend Západu, kedy sa každý z nich ocitne na opačnej strane zákona, je filmová lahôdka. Dynamický dej, skvelá réžia, špičkové herecké výkony a hudba Boba Dylana s jeho Knockin' on Heavens door, to jednoducho nemá chybu. Film je napínavý a zaujímavý až do samotného záveru. Nájde sa v nej napriek tomu dostatok miesta pre silnú melanchóliu, ktorá vzťah dvoch mužov a bývalých kamarátov, ktorí sa teraz zhodou okolností ocitajú na opačných stranách zákona, robí výnimočným. Kris Kristofferson je síce starší než bol William Bonney v skutočnosti (ten sa dožil len 21 rokov), ale tej postave dal presne to čo by mala mať, to je tvár ľudového hrdinu, ktorý bojuje za slobodu predovšetkým po boku Mexičanov a tiež tvár plnú chladnokrvnosti. Kto má rád westerny, nesmie si tento film nechať ujsť. (15.09.2019)

(1001) Ta hudba z toho dělá něco tak výsostně nepříjemného. Proč mají sakra všechny filmy Nového Hollywoodu tak optimisticky znějící durový soundtrack, který se očividně bije s realistickým laděním zápletek. "Proč" možná není úplně relevatní otázka, protože to vyloženě nepotřebuji vědět, jisté je to, že mi to většinou zkazí zážitek z filmu. Ale kurnik přece nejde, aby k "drsnému" westernu v jednom kuse hrála hudba s anglicky zpívaným textem, vždyť to z toho filmu regulérně dělá muzikál a tím víc mi to přijde směšné. Asi mám ráda svoje westerny depresivní a melancholické. A když rovnou navážu na svůj předchozí tón - co je tohle proboha za film? Mám být zasažena smrtí postav, které neznám a nejsou mi sympatické. Většina záběrů začne totálně staticky a teprve potom se lidičky rozhýbou, jenom chybí, aby přímo na plátně někdo zařval "akce!". Nikdo se nechová přirozeně. Nikdo nemluví přirozeně. A co ty wtf scény typu Garrettovo hromadné pelešení? Myslím si, že jsem docela vnímavá k takovým věcem jako tanec se smrtí, přátelské zrazování a podobné pletichy, ale tady jsem z toho necítila nic. Alias mi přišel roztomilý, když se culil, a obecně jeho postava bude nejspíš jediný důvod, proč jsem se i těšila na to, jak se film (a on v něm) bude dál vyvíjet. Ale měl to být spíš čtrnáctiletý kluk a ne třicetiletý Bob Dylan. A ještě na mě trochu zapůsobil ten děsivý šilhavý muž. A potom se mi ještě líbilo, jak jeden z těch zastřelených zloduchů zvláštně odletěl. Ale pořád to nějak nejsou ty výsledné dojmy, jaké jsem si představovala od filmu s takovouhle pověstí. (11.08.2014)