Réžia:
Ladislav SmoljakHudba:
Jaroslav UhlířHrajú:
Ladislav Smoljak, Petr Reidinger, Jan Kašpar, Bořivoj Penc, Genadij Rumlena, Petr Brukner, Václav KotekObsahy(1)
ŠVESTKA - je to hra o stáří a její umělecká úroveň je bohužel poznamenaná i stářím jejího autora. Ale je to hra cenná právě tím, že v ní dramatik prozkoumal, jak se zralý věk podepíše na lidské duši, řeči a myšlenkové potenci.. Dialogy nejsou tak hutné, jak jsme byli u Cimrmana zvyklí, jsou jakoby roztěkané, často opouštějí dějové řečiště a tvoří slepé laguny, odkud není návratu. Také vtipy už zdaleka nemají tu razanci jako za mlada. Ale hra je to cenná právě tím, že v ní i dramatik prozkoumal, jak se zralý věk podepíše na lidské duši, řeči a myšlenkové potenci. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (245)
Stařecké neduhy stokrát jinak. Tak tady opravdu Smoljak exceluje, jeho sklerotické výjevy nemají daleko k dokonalosti, což ovšem platí také o hereckých etudách ostatních česačů ovoce. U této hry si také více než u jiných všímám toho umění vytvořit zábavu tam, kde vlastně chybí děj. Nicméně, jeho nepřítomnost jsem však přece jen občas pociťoval. ()
Kdo by neznal Divadlo Járy Cimrmana, skoro jako kdyby neznal u nás divadlo žádné. Tohle už stará česká klasika, kterou musí mít snad každý rád. Tvůrci Svěrák a Smoljak si tu střílí prakticky ze všeho inteligentním způsobem a vtáhnou tak diváka do děje dříve, než by stačil mrknout. Ač se jednotlivé díly liší kvalitou, vždycky je dobrá podívaná, co stojí za to. ()
Myslím, že na Cimrmanově dramatickém díle byla vždy nejcennější mimoběžná konstrukce dialogů. Řeč plyne, a řečníci ani tak nereflektují výroky ostatních, jako se spíše hledí vykecat. Je to velmi přirozené, a současně velmi obtížné napsat. V nejryzejší podobě to můžeme slyšet v „driftovací fázi“ Severního pólu. --- Do extrémní polohy se takové dialogy dostávají ve chvíli, kdy je na jevišti sklerotik. Skleróza je vždycky směšná, však jen vzpomeňme, jakou báječnou srandu z ní vytěžil Felix Holzmann. (Který ovšem, mimochodem, mimoběžné dialogy jinak skoro nikdy nezvládal, naopak až násilně mířil k cíli zarytou výměnou ve schématu nahrávka - smeč - nahrávka - smeč. Určitě ho hnala omezená televizní stopáž.) Cimrman ovšem Holzmanna „nemohl“ znát, nejspíš se inspiroval svým vlastním Dědem Vševědem. --- Prokecat na jevišti půldruhé hodiny, aniž se dospěje k jakékoli akci, to je mistrovský kousek. O to milejší, že rekonstrukce dramatu byla nejspíš inspirovaná přibývajícími stařeckými neduhy jak Génia, tak jeho oddaných propagátorů. Boje o rakousko-uhersko-české (jemně nakrájené) vyrovnání jsou dávno zapomenuty, budoucnost aluminia je nám ukradená, a těšíme se z toho požehnání, dožít se věku, kdy už jsme všichni tak trochu „padlí na hlavu“, ať už z Milešovky, nebo jiných vrcholů našeho mládí. ()
K neduhům stáří, postihujícím hlavně intelektuály, patří především dvě vady, komplementárně spojené. Jsou to neschopnost udržet myšlenku a druhá vada neschopnost myšlenku opustit. Takhle nějak začíná beseda před Švestkou a platí to i o samotné hře. Ta je tradičně výborná, vtipná a... A působí jako mlácení již cimrmany v minulosti nejednou vymlácené slámy. Oni i tvůrci přiznávají, že napsali hru bez děje "od starců pro starce". Jako by se skutečně upnuli na jednu myšlenku, kterou ne a ne opustit. Ovšem že by to nutně bylo na překážce zábavě, tak to se tedy říct nedá. ()
Seminář - Stejně jako ve většině případů, i zde je seminář zábavnější polovinou celého vystoupení. Zejména přednáška Smoljaka na téma neschopnost udržet myšlenku je výborná. 4/5 Hra - Opakovat hodinu stále dokola dva fóry (zapomnětlivost, podávání ruky) může být holt někdy unavující... 3/5 ()
Galéria (11)
Zaujímavosti (9)
- Andulka Šafářová je pojmenována podle lidové písně „Andulko Šafářová“. Již předtím se tato píseň objevila v představení „Cimrman v říši hudby“, a to přímo v opeře. (mnaucz)
- Roli Jenny Suk má Petr Brukner ze všech svých ženských rolí nejradši. „Ono se to dobře hraje, protože ta Jenny je na půl chlap a na půl ženská,“ říká Petr Brukner. (mnaucz)
- Typickým neduhem stáří postavy vechtra Přemysla Hájka je zapomnětlivost pustit podávanou ruku člověku, s nímž se vítá. Ve hře tak nastávají několikaminutové úseky, v nichž Hájek drží pravici některé z dalších postav. Jak se tento nápad na vtip zrodil? „Mně se hodil zážitek ze Slovenska, kam jsme jednou jeli za strašnýho počasí do jedné obce na zájezd. Místní vedoucí kulturního zařízení byl opilý. Byl ale nesmírně šťasten, že jsme dorazili, jelikož už to vypadalo na zrušené představení. Já jsem mu podal ruku a on mě nepustil a vodil mě po tom kulturním domě. Vždycky mě někomu představil, ale nedovolil mi, abych tomu druhému podal ruku. Byl tak rád, že jsme dorazili. Vykroutil jsem se z toho tak, že jsem řekl, že se musím jít převlíct, a tak mě nakonec musel pustit,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák. (mnaucz)
Reklama