Intimní osvětlení

Mé první režijní setkání s Passerem. Typický film české nové vlny, který zaujme. Zaujal i mě, která vždy ve filmu hledá především nosný příběh plný zvratů. Tento snímek totiž žádný děj (ve smyslu vývoj nějakého příběhu, zvraty) vlastně nemá a jedná se spíše o sled různých epizodek. Je to místy hodně vtipné a film nám ukazuje lidské postavy na vesnici v nejryzejší podobě. Mně se to líbilo, akorátní stopáž navíc zajistí, že se nebudete mít čas nudit. (13.05.2012)

Intimní osvětlení je hlavně o (mužském)přátelství a o ztrátě (mužských)iluzí (hlavně prostřednictvím manželky)...no a taky o vztahu(lásce) mezi mužem a ženou a jeho vývoji, který je ukázán na třech párech : milenci, manželé a staří manželé. Scéna s opilými kamarády, kteří se nakonec rozhodnou vyrazit do světa a skončí u airkoŇaku je nezapomenutelná stejně jako scéna, kde ukazuje Věra Křesadlová v okně koŤata muzikantům, kteří se snaží hrát Mozarta a nějaká koŤata je vůbec nezajímají. Až se za 200 nebo 300 let budou chtít lidi podívat, jak se tady chovali muži k ženám a ženy k mužům, měli by se podívat na Intinmí osvětlení. (13.04.2005)

Na podobenství je krásné to, že se nemusí pochopit. Pár scének, jdoucích rychle po sobě, vytvářející jakýsi obraz. Obraz o lidech, které vidíme každý den a známe je. Ten obraz je tu sice černobílý, jak jste jistě poznali z obrázků. Najdete tu mimo jiné nepřeberné množství vlastností lidí, špatných i dobrých. A my to někdy potřebujeme vidět, abychom si zopakovali, co je správné a co nikolivěk... A upřímně říkám lidem majíc absolutní sluch: až začne orchestr hrát, zacpěte si uši. Hrají totiž tak falešně, že to slyší i ta národní lípa.... (13.07.2010)

Desítky veselých, trapných i tragikomických a zdánlivě bezvýznamných výstupů a dialogů do sebe postupně zapadají, aby v závěrečné scéně stvořily obraz rezignace zúčastněných na jakýkoli pokus o změnu životů směřujících k prázdné marnosti. Zručně vytvořená mozaika bezchybně funguje hlavně díky režisérově tvůrčí práci s postavami a dialogy a výkonům herců i neherců. (15.11.2006)

Soustředil-li se Passer ve vnějším zkoumání postavy nejprve na její tvář, která pro něj byla oknem do duše, Forman tvář od celku nikdy neodděloval; vlastně se ani do duše dívat nechtěl. Daleko víc než Passer hledal příběh v situacích pokud možno co nejobyčejnějších, banálních, nedramatických a teprve pak do něj vpravoval člověka. Passer napřed skrz tváře pronikal do figury, přilnul k ní a pod vlivem emoce mu začaly vyvstávat obrysy možného příběhu. Přestože nebyl schopen postavy zesměšňovat břitkou bezohledností, natož je urážet, ocitají se v situacích přinejmenším ztrapňujících, kdy se prozrazuje jejich špatná stránka, slabost či omezenost. Passer jim ani ve své laskavosti nic neusnadnil a nechal je napospas sobě samým. (24.01.2010)