Teorema

Nejednoduché a dějovou strukturou komplikované dílo se na jedné straně metaforicky dotýká náboženství jako prostředku k vykoupení z prázdna, na straně druhé ukazuje, kam až toto vykoupení, potažmo nalezení smyslu k bytí, může vést. Původně zamýšlenou veršovanou formu Pasolini raději předělal do prozaického rámce, který bývá divácky přijatelnější, dle mého však v některých momentech poetistické nabývá na úkor dějového. Teoréma totiž není postavena na dialozích, nýbrž na vnitřním psychologickém dění jednajících postav. Zámožná továrnická rodina je jednoho dne poctěna návštěvou v podobě záhadného cizince. Dosud fádní životy rázem začínají nabývat vitální mízy v podobě fyzické lásky. Služka, paní domu, dcera, ale i syn jsou zataženi do spárů vykupitele (ten v sobě však z části nese i destrukční tón – božské se prolíná s ďábelským), jejich existence dostává nový rozměr. Nečekaný příchod záhy střídá návštěvníkův rychlý odchod a členové rodiny se jednotlivě musí poprat se vším novým, co jim dříve prázdné nitro neposkytovalo. Služka se navrací do vlastního rodiště, kde počne vykonávat zázraky, dcera upadne do extatického kómatu, syn pod tíhou své odlišné orientace nachází uspokojení v umění, paní domu nenaplněnou lásku k cizinci hledá v sexuálním styku s jinými mladíky a otec symbolicky uzavírá celý děj zbavením se čehokoliv materiálního (včetně šatů) a odchodem do nehostinných krajin Etny. Zdánlivé vykoupení se tak často proměňuje v sebetrýznění/obětování, které však v jednotlivých osudech vede do otevřeného konce. Pasolini mě Teorémou doslova ohromil (i když ležérnost plynutí někdy sklouzává k až statické nudě) a i kdyby již nic jiného nenatočil, jeho jméno bych rozhodně nezapomněl. (12.12.2004)

Teoréma je pro mě přelomový film Pasoliniho tvorby a sám pro sebe si dělím jeho dílo na před a po T. Zatímco Mamma Roma, případně Accattone, Král Oidipus nebo Evangelium sv. Matouše (snad jen Médea se tomuto dělení vzpírá) nepůsobí tak kontroverzně, filmy pozdější, počínaje tímto kouskem, už tento nádech mají. Teoréma je však na rozdíl od filmů Trilogie života nebo Sala po stránce sdělení značně komplikovanější a mnohem méně stravitelná. Silně alegorický a symbolický příběh proměny tvrdého kapitalisty v poustevníka, který je vyvrcholením "andělského" napravování jeho rodiny zkrze fyzickou lásku... taková smršť symboliky je docela těžce pochopitelná a vyžaduje 250% soustředění. Kromě toho společensko-politického podtextu je zde také hodně patrný známý Pasoliniho sexuální tón - proto ty problémy s cenzurou. Pasoliniho filmy jsou příznačné krásnou hudbou, což platí i o tomto snímku. Nicméně ta přehršel silně levicového symbolismu je tak zašmodrchaná, že pro mě (který mám rád Pasoliniho filmy) to víc jak na tři hvězdy není. (28.08.2006)

Alegorický, významy, souvýznamy i subvýznamy přetížený film jakoby předjímal postmodernismus. Způsob útěchy, zvolený ve filmu, je v jeho symbolické rovině jinak obtížně vykladatelný. Levicové i antifašistické asociace, které jsou ve filmu patrné, jsou natolik nesrozumitelné, že pro 90% diváků je jejich pochopení nedosažitelné. Na druhou stranu je rovněž zřejmé, že Pasolini se v žádném případě neuchyluje k levné rádobyoriginalitě a naopak se snaží o podstatné vlastní duchovní poselství. Definovat nedefinovatelné (teoréma je řeckou variantou latinského slova definice) je asi nejvýstižnějším vyjádřením jeho směřování. Příběh je vyložitelný i jako snaha po hledání odvrácené "tváře ve stínu" zběsilého konzumismu již naplno propuklých, relativně bezstarostných šedesátých let. (17.09.2007)

Film určitě měl smysl, nese v sobě zajímavé poselství. Pro každého jistě trochu jinak čitelné. Já si z toho vzal, že život se má prožívat, ten host měl být zosobněný "Život-realita" a to, že přišel do domu mezi smetánku má iniciovat mnoho a bylo to znázorněno dobře u každého jedince zvlášť. Odtržení aristokratů od reality je v naší době veliké... (12.08.2011)

Pasoliniho Teorema je zámerne komplikovaným dielom na určenie. Jedni ju môžu považovať za pseudoumenie, iní za nepriestrelnú formu umeleckej expresie, ďalší za zvrhlú bizarnosť. V každom je trocha pravdy, no zďaleka nepodávajú komplexnú výpoveď o filme. Samotná kostra fabuly, dôkladne zahalená riekou symbolov, odkazov a inotajov, nie je vystavaná len ako talianskou dekadenciou poznačené podobenstvo o nájdení a následnej strate zmyslu života, ktoré ide ruka v ruke s odpútaním sa od pofidérneho materialistického hmotného sveta pozemských pôžitkov a radostí. V druhom pláne dôkladne prevádza spektrom prístupov k interpretačnej analýze umeleckého diela, ktoré vedie od zastaralých psychoanalytických rozborov vnútorných pohnútok mlčanlivých postáv až k odkrývaniu ideologických programov, sakrálneho rozmeru a výbuchu umeleckej extázy - čím sa vlastne film sám podrobuje detailnému rozboru. Pasolini však v opojení zo stvorenia myšlienkovo hlbokého diela pchá divákovi všetky alegorické obrazy neustále popod nos, až to chvíľami vyzerá, že si z neho škodoradostne uťahuje. A vadí mi ešte jedna vec - že miesto toho, aby dokázala poskytnúť divákovi potešenie a intelektuálne obohatenie sama o sebe, je nutné mať pre jej aspoň čiastočné pochopenie široké znalosti z oblasti literatúry, výtvarného umenia či hudby, a preto nefunguje ako samostatné celistvé dielo, ktoré možno dešifrovať pozorným sledovaním (nech by to vyžadovalo vidieť film, koľko krát je nutné) bez rozsiahleho štúdia iných materiálov. Vzniká tak kognitívny rozpor a nerovnosť medzi autorom a divákom, ktorú je Pasolini neschopný preklenúť a ani ten najaktívnejší divák, plne zapojený do "čítania" filmu, si v tomto prípade sám nevystačí. Akoby tým oplzlo a bezočivo komunikoval, že film nie je autonómnym umením a správne funguje jedine v spojení s ostatnými. A to sa mi ani trochu nepáči. 60% (20.12.2014)