Hogo fogo Homolka

Důstojné pokračování perfektního prvního dílu..Scénky s novým autem a návštěvou prarodičů patří ke zlatému fondu téhle trilogie..musím vyzdvihnout jednoho z protagonistů, který zahrál ve všech dílech nejlépe, byť měl nejmenší hereckou průpravu a totiž Josef Šebánek, jeho role je nejpřesvědčivější a nejvíce přirozená.. (31.07.2015)

Téměř jako vždy, nastavovaná kaše se nepovedla. Proti 1.dílu "Ecce homo Homolka" je tento díl výrazně slabší. Koketuje to v podtextu s černým humorem, ale mě se zakončení filmu nelíbilo. Jako by si s tím režisér nevěděl rady a tak je zde konec filmu zahrán do autu pohledem na večerní jezero. Celkově film patří do kategorie slabších českých komedií. (31.12.2007)

Není jednoduché nastavovat vlastní práci, když si to vynucují všechny okolnosti. Jaroslav Papoušek to naštěstí zvládl obstojně, byť již film Hogo fogo Homolka není tou úchvatnou společenskou satirou a balancuje pouze na jejím okraji a přibližuje se více k ironickému komediálnímu dílu. Herecké projevy jsou opět chloubou a stylovým rozpoznávacím znakem. Vyjadřovacím jazykem je ironie, sarkasmus a dotýká se i cynismu. Ve středu událostí jsou opět malichernosti všedního dne. Příběh je sice zčásti roztříštěnější, ale jeho vrcholy s přehledem dokáži uspokojit svou zábavou. Méně konfrontačně-satirické, přesto stále nadprůměrné. Všemu opět vládne děda Homolka (velmi dobrý Josef Šebánek), věčně reptající nespokojenec, který se jen neochotně podvoluje rodinnému nátlaku. Krok s ním drží jeho manželka (skvělá Marie Motlová), u které končí každý odpor neúspěchem a nevybíravým zastrašováním. Jejich syn Ludva (dobrý František Husák) se již nepokouší prosazovat svůj vlastní názor. Rozkošnou postavou je otec babi Homolkové (pozoruhodný Josef Kolb). Svérázný stařec miluje les, rošťárny a život. Pozadu nezůstává ani jeho rázná manželka (dobrá Josefa Pechlátová), která s nedůvěrou pohlíží na všechny pražské turisty bez rozdílu. Z dalších rolí: Ludvova panující manželka Heduš (příjemná Helena Růžičková), neposedná a zvídavá dvojčata Péťa (Petr Forman) a Máťa (Matěj Forman), ochotný Francek Petrlík (Jiří Čutka), vitální stařík s rozdávajícím životním optimismem (zajímavý Václav Žižka), či neomalený motorista (Jiří Hálek). Arogance i laskavost doprovázejí životy lidí společně ruku v ruce. Ve smíšených pocitech tepe život v malicherných rozepřích omezené lidskosti. Lze se divit, když se nebývale dobře přizpůsobujeme měnícím se životním podmínkám v té nejpřízemnější podobě? (06.01.2017)

Genialnitou tvůrců je zde to, že čerpají náměty z bezedné studny a sidce ze života. Co život dal, co vzal a jak to v něm vlasntě chodí. Troufám si tvrtdit, že snad každý musel zažít ať už v roli rodiče nebo dítěte nějakou rodinnou hádku jakýchkoliv rozměrů. Přesně tohle nám představuje typicky česká rodinka Homolkovic. Z jednoduchých a životních situací se s trochou toho kořeníčka pro mě stávají nezapomenutelné scény, plné skvělých hereckých výstupů. Celé je to založeno zejména na mlueveném slovu, bez kterého by film zajisté nebyl takovýmto filmem. Jedna typická scénka za druhou člověku nedá aby se zamyslel jak to ten svůj život vlastně žije a každý si jistě ve filmu najde scénku ve které někdo vystihuje právě jeho povahu. Inu jak říkám: vynikající rodinná komedie ze života pro celou rodinu. (11.01.2006)

Rodinka přijíždí za "umírajícím" dědou, který vlastně neumírá a vůbec se s ním nesetkají. Ale on přece jen umírá, aniž by se s ním setkali, on v lese, oni v lese. Tento díl jde víc do hloubky než první. Přebírá geniálně komický pohled na Homolkovi, v kterémžto ohledu sice nemůže nepřekonatelnou jedničku dostihnout, ale přidáním ještě starší generace obohacuje ságu o zcela nový pohled - není to jen srandovní motiv navíc. Vzadu za geniálně trapnou rodinkou běží zcela jiná obyčejná trapnost - stáří a smrt jako dovršení všední trapnosti, z níž není pro "prokletý homolkovský rod" (tedy pro nás) úniku. Ale přece - stařenka je ve své sešlosti jakoby nad věcí - ne snad pro nějakou "moudrost stáří", ale právě proto, že už je tak trochu "mimo" - mimo "aktivní život" a tedy i jakoby mimo kletbu jeho trapnosti. A dědek? Ve svém "umírání" stojí na hranici osvobození. Ale jen na hranici. Z tohoto kruhu trapnosti totiž není úniku. Smrt jen naznačuje, že jsme pod závojem kletby, dává mlhavě zahlédnout skrz, ale neumožňuje závoj strhnout. To, co dělá druhý díl jiným než první, je tématizováno hned na začátku v geniální scéně s dědou a puberťačkou v prázdné hospodě. (Komentáře stojící za přečtení: Šandík, Subjektiv. Pozoruhodnou nevšímavost projevuje Vančura, naopak potěšil Venkovan.) (25.03.2011)