Jubilee

Sex drogy a punková hudba. Jubilee je dost možná nejlepším britským filmem, jemuž se podařilo přiblížit punkovou kulturu – nejenom módu, muziku a nápisy na stěnách, ale především způsob radikálního, anarchistického a nesmiřitelného vnímání společnosti. Jarman v roce 1978 zaútočil na všechny britské symboly, společenské instituce, královnu a nakonec i novou konzervativní vládu přelomu 70. a 80. let. Používá k tomu vypjatou estetiku šoku, hnusu, dryáčnického smíchu i ironie. Na půdorysu staršího scénáře, věnovanému středověkému alchymistovi Johnu Deeovi, a několika vizuálních inspirací ještě ze svých osmičkových kraťasů, inscenuje cestu anglické královny zlatého věku Alžběty I. v čase. Ta se s pomocí ďábelské inkarnace čistého ducha nechává přenést v čase do post-thatcherovské Británie, která je – k jejímu nemilému překvapení – už zdevastovanou, zbídačelou zemí, již ovládají pouliční gangy, televizní magnáti a policie. Jarmanova dystopická férie skládá happeningové, groteskní scénky punkerské bandy, již ovládá Alžbětinovo alter ego sadistka Bod. Společně se poflakují, vymýšlejí otrlé zábavy a zabíjejí nudu násilím či paranoidním rozumováním o úpadku světa a zvrácených vztazích. Pyromanka Mad se mylně považuje za revolucionářku, Crab je zase nymfomanickou obětí přežitku zvaného láska, jejíž obraz jinak nalezneme pouze v incestním vztahu dvou homosexuálních bratrů. Vojenský veterán zalévá doma umělé květiny s trpaslíky a Nitrane sepisuje alternativní historii Británie. Do toho křičí punkoví interpreti. V takové rozloženém společenství docházejí všechny bezprostřední tužby naplnění – „a fantazie už není více potřebná“, posmívá se nám Jarman. Autor zde vepsal svou tehdejší vizi umění jako prostředku osvobození: „Lidé, kteří kontrolují svět, se snaží zahnat umělce na jeho okraj. Je tedy na nich, aby se svým uměleckým či anarchistickým postojem pokusili znovu stvořit lepší svět – anebo alespoň uvolnit jeho tvořivou energii.“ Velikost filmu spočívá v tom, že zachytil nejen frustrovanou atmosféru Londýna 70. let, ale zároveň kriticky glosuje elán punku, jenž se brzy rozmělnil v nihilismu či komerci hudebního průmyslu. Ironicky se film stal rozjezdem pro některé punkové hvězdy – například Toyah Willcox, Adam Ant a zejména představitelku role Amyl Nitrite Jordan. Její taneční scéna kolem šlehajících plamenů ohně patří k základním obrazům Jarmanovy tvorby. (oficiálny text distribútora)