Bony a klid

Tohle není dobrý film. Problém je, že na druhou stranu není ani docela špatný. Patří k vlně "odvážných" socialistických filmů, které tepou do nově se objevivších nešvarů. Patří sem třeba ještě s Láskou z pasáže. (Letos Vietnamci přivezli na festival do Veselí celou řádku podobných filmů. Tam se točí dnes to, co u nás v osmdesátých letech. Zdá se, že si prožívají svoji přestavbu.) Třebaže jsme ten film v mládí pociťovali jako zajímavý, protože nám ukazoval, co u nás nebylo dříve k vidění: zločin a sex zblízka - Já mám radši, když filmy řeší nadčasové problémy. Tahleta přestavbová dramata zatraceně rychle zestárla a to neukazuje na jejich kvality. (10.09.2004)

Doba, kterou jsem nezažil. Příběh o nekonečné naivitě a o tom, kterak se nevyplácí věřit vexlákům. Musím se přiznat, že mě nikterak neoslovil. Navíc to byla jedna nesympatická postava vedle druhé. Taktéž moje ouška dlouho nemusela trpět takhle příšerný soundtrack. Celou dobu jsem nervózně pokukoval po hodinách a příšerně se nudil. Snímek dnes ocení zřejmě jen pamětníci. (20.12.2016)

"Bony? Chceš bony? Ňáký bony?" Každý, kdo někdy stál před výlohou Tuzexu a fascinovaně koukal na nedostupné zboží, tyhle otázky někdy slyšel. Mít za socialismu bony za 5,- Kčs bylo fakt terno. Mladíci v riflích se rychle učili základy podnikání a jeho podstatu si přenesli do doby kuponové privatizace - tedy legálního rozkrádání země. (18.12.2008)

Zatímco většina filmů z této doby je skoro o ničem, Bony a klid narážely na mocí tolerovaný byznys s tuzexovými bony a valutami. Stát potřeboval devizy a tak se veksláctví více či méně tolerovalo. Ano, zde a v této době se počaly psát životopisy některých dnešních velkopodnikatelů. Dnes by jste to z jejich aut, vizáže ani bydlení nepoznali, ale někteří jsou bývalými veksláky a v socialistických osmdesátých získali kapitál a kontakty do divokých devadesátých... Dondes si pamatuji rčení: Oko za oko, zub za zub, Bon za bůra... :-)! Mladý Potměšil si tu zahrál dva roky před svým úrazem mladého kluka, který se postupně dostaně do celého veksláckého byznysu a ten ho pomalu začne drtit. Nevím jaké poslání měl mít film tehdá. Dnes je to opravdu dokonalá konzerva osmdesátých let. Divné doby, kdy půlnoční království Husáka se již pomalu začalo hroutit k zemi, doba plesnivých džín, chlapských účesů s melíry, neskutečně barevného oblečení, doba diskoték a barevných světel, doba podivné hudby ... Jednou za čas stojí si to připomenout. Aby si člověk uvědomil jak je dobře, že už je to pryč. Aby dětem mohl ukázat ten podivný svět za železnou oponou. Tři videa. * * * (26.03.2014)

Kdo chce moc, nemá nic. Olmerův film ve své době způsobil poprask nejen tím, že otevřeně a bez příkras popisuje strastiplný život lidí v socialistickém Československu v osmdesátých letech se všemi jeho zákrutami a falešnými iluzemi, ale také, a to především, obnažuje hroutící se totalitní systém, který svým oficiálním nepřátelům všemožně ustupuje či jim bez uzradění vychází vstříc. A přestože leccos už zestárlo, dokumentární hodnota tohoto nonkonformního snímku přetrvává. (03.04.2022)