嵐電
Randen: The Comings and Goings on a Kyoto Tram
Obsahy(1)
„Dnes večer nasedněte do tramvaje duchů a projeďte se pamětí našeho města“, hlásá slogan celovečerního filmu. Je to hravý film ve filmu odehrávající se v Kjótu v sousedství romantické jednokolejky Randen, dlouhé jen 7 km. Ta propojuje starou severozápadní část Kjóta protkanou kláštery od nástupní stanice na Šidžó Ómija přes stanici „U řeky boha literatury Tendžina“ (Tendžigawa eki) až po konečnou u „Mostu, přes který přechází měsíc“ (Tógecukjó) pod „Bouřlivou horou“ (Arašijama). Ke staré "trati duchů" z roku 1910, po níž po půlnoci putují i pohádkové figury převtělenců lišky a jezevce, lapající lidi do zapomnění, se váží epizody ze života několika podivínských jedinců, které mezi snem a realitou režíruje studentský filmový štáb. Paralelně sledujeme samotářského spisovatele (Arata Iura), který na trati ztratil svou ženu (Satoko Abe), rozvíjející se milostný vztah mezi nesmělou místní dívkou (Ajaka Óniši) a odvázaným filmovým idolem z Tokia (Hiroto Kanai), mladíka posedlého natáčením různých typů vagonů historické tramvaje (Kenta Išida) a jeho neodbytnou obdivovatelku (Tamaki Kubose). Laskavý kavárník, který natáčí běžný život v lokalitě a na projekcích spojuje všechny starousedlíky i mladé potrhlé režisérky, vnese do konzervativního sousedství nečekaný vzruch a zahraje si na osud. Film vystihuje nostalgickou atmosféru starobylosti i mentalitu obyvatel v této slavnou minulostí oplývající čtvrti podél trati Randen, v bývalé metropoli Japonska. (Eiga-sai)
(viac)Videá (1)
Recenzie (1)
Chápu, že cílem bylo ukázat několik lidských příběhů točících se okolo vlakové dráhy v Kjótu a její nostalgické atmosféry (ozvláštněné pohádkovým folklórem), ale zkrátka a jednoduše to nefungovalo. Bylo to roztříštěné a nezáživné, později bohužel až zdlouhavé a nudné. Chování postav často nedávalo smysl a divák jen těžko chápal jejich motivace, což mi přijde u filmu jako velký problém, jelikož je obtížné se s postavami sžít a vytvořit si k nim pouto a zájem. Film si navíc libuje v mazání hranic mezi představou a realitou, takže o to těžší je sledovat děj a postavy chápat. Ve výsledku dokonce ani nebylo jasné, jak to s některými postavami dopadlo. Z japonských filmů jsem zvyklá na určitou míru bizarnosti, ale tohle mi někdy přišlo divné bez zjevného důvodu. Film kupříkladu často porušuje základní zásady vypravování - ukáže něco, co zákonitě divák pochopí jako pro příběh důležitý prvek, načež tu věc ale úplně opustí. Divák si pak jen řekne: "Aha, takže to asi nic neznamenalo...?" Těžko říct, jestli je to nějaký podivný "artový" záměr nebo ne. Každopádně je to neuvěřitelně matoucí. Jednotlivé "střípky" filmu se pak sypou a nedrží pohromadě tak, aby vznikl nějaký ucelený filmový zážitek. Ke konci jsem se už cítila iritovaně a doufala, že film konečně skončí (film je na svou obsahovou "prázdnotu" opravdu zbytečně dlouhý). Ve výsledku se mi na filmu líbila jen hrstka zajímavých momentů (například byla zajímavá "rozpačitost" některých scén, ale zdaleka ne všech - sem tam to bohužel přerostlo v trapně nepřirozenou situaci), a pak už mě potěšil jen ten pěkný fialový vlak, na který se hezky koukalo. K dobrému zážitku to bohužel ani zdaleka nestačí. Tohle rozhodně už nikdy více. (Viděno v rámci festivalu Eiga-sai 2021.) ~(2,2★)~ ()
