Přítelkyně z domu smutku

Jeden znejlepších českých seriálů ke kterému se vždy rád vracím. U mě patří určitě do TOP protože je to jeden z mála českých snímků, kde dokázali autoři natočit ponurou atmosféru lochu a vtáhnout mě přímo do vedlejší cely. Tleskám a gratuluji za vytvoření tak realistického díla jakým právě tento seriál je. Herecké obsazení je brilantní, zvláště Cibulková, Růžičková a Stašová zahrály nadprůměrně. Kdo však zahrál nejlépe je samozřejmě Chýlková, její postava a charisma si o obsazení do tohot seriálu jen říkalo. K tomu připočtěme nevšední podívanou na Michala Dlouhého a také trochu humorné pojetí postavy Marka Vašuta. No prostě jde o opravdový klenot českého seriálu. Takhle nějak by měly seriály vypadat. Škoda, že se dnes musí točit RODINNÁ POUTA či POJIŠŤOVNA ŠTĚSTÍ protože tomuto serálu nechybělo vůbec nic! (31.12.2004)

Úžasný a zdrcující čtyřdílný seriál, díky němuž můžeme nahlédnout do ženské věznice za minulého režimu a sledovat osudy několika žen, které si za své zavření mohly buďto samy, nebo byly zavřeny neprávem - dobře, jenom jedna neprávem. 😕 Ale stejně, hrozně se mi tento nápad líbí. Postupně jsem si během každého z těchto čtyř “filmů” uvědomovala, jak těžké to za minulého režimu bylo, jak je každý člověk úplně jiný a že se vlastně všichni dokážeme přizpůsobit. Celou dobu mě hrozně fascinovalo a neustále jsem přemýšlela nad tím, že v té jedné kóji je jen jeden “záchod” - a co když máš střevní problémy a jsou tam s tebou třeba další dvě osoby? 💩 Na to, že je to dílo porevoluční… natočené po roce 1989, má úžasnou atmosféru, není to hovadina a má určitou myšlenku. - Nejvíc to asi vystihovala věta - “Řekněte svému manželovi, ať píše dopisy a ne romány, nemám čas to číst.” Úžasný výkon Ivany Chýlkové, která mě tu fakt překvapila a v mini roli i úžasný Pavel Nový nebo Vladimír Kratina, kteří taky stojí za zmínku. Takže all in all, doporučuju! 🙌🏻🤍 (11.03.2022)

Více, než režií, která si mohla lépe pohrát se střihem a občasnou rozvláčností, film zaujme hereckými výkony. I sama o sobě excelentní Ivana Chýlková musela valit zraky na to, co předváděla Jiřina Bohdalová. To byl prostě úlet. Jako se T. A. Edison narodil pro vědeckotechnické vizionářství, tak tato paní pro hraní. Byť by se jistě našly shodné rysy, bylo tam dost odstínů, jimiž svou Helenku odlišila od svého dalšího retardovaného alter ega, Fanny. Helenka byla navíc první. Vynikající byla i Simona Stašová, Zdena Hadrbolcová, či Vilma Cibulková. 80% (28.04.2014)

Román Evy Kantůrkové má stejnou strukturu jako Hellerova Hlava 22. Je to série portrétů vězenkyň, které se v autorčině cele vystřídaly, a její vlastní příběh zůstává v pozadí. Nelze bohužel říct, že neskromně. Paní Kantůrková se místy líčí až nelidsky kladně. Takže rizikem dramatizace se mohlo stát totéž, co později ve Zdivočelé zemi, kde se tvůrci nespokojili s prostým vyprávěním strhujícího příběhu Jiřího Stránského, ale "pro sichr" udělali z hlavního hrdiny plakát věčně mudrujícího, neomylného pana Spravedlivého. O to víc si cením Přítelkyň. Podobné banalizaci se vyhnuly už ve scénáři, ale hlavně zásluhou inteligentní Ivany Chýlkové. Troufám si spekulovat, že 9 z 10 hereček by Martu interpretovalo jen povrchně jako trpělivý hromosvod cizích emocí. Ta role k tomu svádí - častěji než aktérkou je posluchačkou a pozorovatelkou výlevů ostatních, herecky nepoměrně vděčnějších postav. Ale všimněte si, jak jemně, někdy sotva postřehnutelně, svou roli "polidštila". Jako politická vězenkyně mezi zlodějkami a mordýřkami jim někdy "nahazuje repliky" mírně arogantně, elitářsky. S odstupem člověka, který nepřestává věřit, že Spravedlnost není slepá a že ji do tohoto očistce uvrhla jen přechodně. Každým nonverbálním projevem, ať už svrchním tónem řeči nebo uzavřeným posedem při čtení, si až štítivě vymezuje osobní prostor, i tehdy, když se slovy projevuje opačně - ze slušnosti. Vlastností velkých hereckých osobností je, že nám přiblíží postavu více podvědomou než přímočarou akcí. Přesně to Ivana Chýlková dokázala. Ironií osudu je, že paní Kantůrková se pak vyjádřila v tisku nespokojeně, že prý herečka nic nepochopila, že opravdu trpěly atd., jako by to snad Chýlková popírala. To je, myslím, velmi český přístup. My prostě chceme ty plakáty. Ale já s dovolením ne. 100% (12.01.2007)

Nebylo bez zajímavosti pustit si český film jako pandán k současné americké bonbónové seriálové reflexi ženské věznice, tedy k Orange is the New Black. Už po prvních minutách se dalo říct, že ta česká to americké natírá na celé čáře. Chýlková je ve své roli na mnoha zjevných, ale i sotva postižitelných fyzických i psychických rovinách rafinovaně týrané, kolísající, trpící, pochybující, podlamující se, a přesto v sobě nezničitelně pevně intelektuálně i morálně ukotvené osobnosti nenápadně a jemně skvělá (zaujal mě v této souvislosti komentář uživatele Oskar). *** Až fyzicky přesvědčivě funguje i postupné doléhání praktik týrání, rozvinutých socialistickým vyšetřovacím a vězeňským aparátem, na hlavní hrdinku. V tomhle ohledu to graduje do třetího dílu, kdy divák chtě nechtě už sám cítí, jak se vkrádají otázky po ceně života, po smyslu jakéhokoli odporu vůči systému, když se z toho stává chtě nechtě sebedestrukce, a zároveň i přesvědčivé vědomí, že není kam uhnout - mimo sebe  a svoje hodnoty, protože to by byla sebedestrukce ještě zrůdnější. *** Problém vidím jen v tom, že čtvrtý díl už to nevystupňovává, a tedy kvůli němu celek spíše degraduje, rozmělňuje se a rozlévá do amorfnosti a zbytečně mu to ubírá na síle. *~ (24.01.2022)