Přítelkyně z domu smutku

Ivana Chýlková se představuje jako vězeňkyně čekající na rozsudek v komunistickém kriminále. Každá cela vypadá stejně, jídlo je každý den stejné, jen spoluvězeňkyně se mění. Každá si sebou přináší svůj příběh plný lží, podvodů a traumat. Ivana Chýlková jako Marta si pokládá otázku, která visí ve vzduchu po celou dobu sledování seriálu: "Je součástí naší osobnosti i ta lež o tom, kým jsme?". Propracovaná hra identit, která má zásadní prostor především proto, že kriminál nabízí bezprostřední anonymitu. Vězni o sobě nechtějí mluvit, jelikož z valné většiny to není nic, čím by se člověk mohl chlubit. Dalším důvodem je přirozená nedůvěra vůči celému vězeňskému prostředí. Není ale možné projít vězením bez sociální interakce s druhými - přichází tedy na řadu fantazie. Vypravěč nám odhaluje motivace jednotlivých postav, které přímo nutí k tomu, abychom si přečetli knihu. Tísnivá atmosféra v kombinaci s agresivitou jednotlivých postav přináší obrovskou frustraci. Retrospektivní vsuvky v podobě Martiných rozprav s otcem, který ji připravuje do vězení, nám odhalují naivitu představ. "Ve vězení jsme byli svobodnější než nyní"...ano, člověk se zbavil té hrozné možnosti volby, zodpovědnosti, nemusel přemýšlet nad tím, jak bude trávit svůj volný čas. Zbavil se všech těchto myšlenek a zbyla mu vnitřní svoboda...nebo nesvoboda. Záleželo na tom, s čím tam člověk přicházel. Marta do kriminálu přichází jako čistý člověk, který je vnitřně svobodný, drží se svého přesvědčení a její morální povýšenost ji pomáhá projít každou celou i každým lidským příběhem. Jak bylo již níže uváděno, paní Kantůrková se vykresluje v příliš jasném světle, které brání divákovi v tom, aby se Martě dostal pod kůži. První díl byl v tomto ohledu lepší, než ostatní jelikož Marta ztrácela nervy a vyrovnávala se se ztrátou důstojnosti. Oproti tomu ostatní postavy jsou neuvěřitelně propracované, šedé charaktery v šedém lidském prostředí, které mají dobré i špatné vlastnosti. (20.11.2022)

Nebylo bez zajímavosti pustit si český film jako pandán k současné americké bonbónové seriálové reflexi ženské věznice, tedy k Orange is the New Black. Už po prvních minutách se dalo říct, že ta česká to americké natírá na celé čáře. Chýlková je ve své roli na mnoha zjevných, ale i sotva postižitelných fyzických i psychických rovinách rafinovaně týrané, kolísající, trpící, pochybující, podlamující se, a přesto v sobě nezničitelně pevně intelektuálně i morálně ukotvené osobnosti nenápadně a jemně skvělá (zaujal mě v této souvislosti komentář uživatele Oskar). *** Až fyzicky přesvědčivě funguje i postupné doléhání praktik týrání, rozvinutých socialistickým vyšetřovacím a vězeňským aparátem, na hlavní hrdinku. V tomhle ohledu to graduje do třetího dílu, kdy divák chtě nechtě už sám cítí, jak se vkrádají otázky po ceně života, po smyslu jakéhokoli odporu vůči systému, když se z toho stává chtě nechtě sebedestrukce, a zároveň i přesvědčivé vědomí, že není kam uhnout - mimo sebe  a svoje hodnoty, protože to by byla sebedestrukce ještě zrůdnější. *** Problém vidím jen v tom, že čtvrtý díl už to nevystupňovává, a tedy kvůli němu celek spíše degraduje, rozmělňuje se a rozlévá do amorfnosti a zbytečně mu to ubírá na síle. *~ (24.01.2022)

S Ivanou Chýlkovou jsme se ocitli ve velmi ponurém a neosobním prostředí ruzyňské věznice, kam se její postava dostala za své smýšlení. Člověk měl být tak to zbaven své důstojnosti. Psychický nátlak a nelidské prostředí měly vykonat své. Systém to měl vymyšlené velice dobře. Doba, ve které se seriál odehrává by měla být neustále připomínána. Někteří totiž rádi zapomínají a zapomínat by se nemělo, zvlášť, když se jedná o naši pohnutou minulost. Eva Kantůrková byla vězněna jeden rok ve vyšetřovací vazbě ruzyňské věznice. Její kniha posloužila jako inspirace pro tento seriál. (08.10.2008)

Takový zdařilý český seriál se hned tak nevidí. Ivana Chýlková zvládá svou Martu s přehledem, občas z ní až mrazí. Depresivní a strohé vykreslení věznice přispívá k tíživé atmosféře. Pohledům Michala Dlouhého alias vyšetřovatele jsem nedokázala čelit ani přes obrazovku, přítelkyně z domu smutk byly různorodé a většinou i přesvědčivé. (25.02.2007)

"Duchu zemřelého Václava Vojtíška..." Kdo by tehdy řekl, že příjmení z repliky, která nám jako dětem přišla fakt zábavná, o pár let později vyžením. Tohle válcuje nejen obsahem, ale i obsazením a hereckými výkony. Hodně dobře to v komentáři vystihl Oskar, vidím to hodně podobně (byť jsem tedy předlohu dosud nečetl). (21.06.2022)