Larks on a String
Réžia:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrajú:
Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, Václav Neckář, Jitka Zelenohorská, Jaroslav Satoranský, Vladimír Šmeral, Ferdinand Krůta, František Řehák (viac)Obsahy(1)
Skřivánky na niti natočil v roce 1969 Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože odkrýval skutečnosti padesátých let, jež měly zůstat skryty. Jeho děj se odehrává v kladenských ocelárnách, kam byli posíláni na brigádu "političtí provinilci" (živnostníci, intelektuálové i lidi pevní v náboženské víře). Vedle nich pracují na šrotišti i ženy a dívky, uvězněné za pokus o útěk za hranice, tzv. "kopečkářky". Celý film je jediným pásmem paradoxních, někdy groteskních, jindy lyrických situací. Adekvátně zachycuje Hrabalovu snahu přenést na čtenáře - a nyní i na diváka - vzrušení z nevyčerpatelnosti a krásy života, překonávajícího i ty nejhorší překážky v době bezohledné a prolhané diktatury, kterou současně zdánlivě nenápadně, leč rozhodně odsuzuje. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (3)
Recenzie (391)
Hlavními hrdiny tohoto snímku, který byl mnoho let ozdobou komunistických trezorů, jsou intelektuálové odměnění, díky svému nesouhlasu s politikou strany a vlády, manuální prací v ocelárnách. Jejich hromadná úchylka ve vyjadřování svobodného názoru je nejlepší cestou k pohodové prácičce v uranových dolech, ale než se tam všichni sejdou, tak si ještě stačí mnohokrát nevděčně rýpnout do režimu, který jim dal jedinečnou možnost opovrhovat hmotnými statky. ()
Viděno poprvé po nějakých dvaceti letech. Tehdy mě tento film samozřejmě dostával. Teď už mě, jako Menzelovy filmy vůbec, nedostává, teď už jen konstatuji, že se mi líbil. Pět hvězdiček jo (ale slabších), protože je to určitě jeden z nejhezčích Menzelových filmů, možná úplně nejhezčí. Řekl bych, že uzavírá jeho nejlepší (první) tvůrčí období. Přes řadu pozdějších kvalitních komedií se Menzel podobné síle vyjádření přiblížil pak už jen v Slavnostech sněženek. Skřivánci na niti se Hrabalovou poetikou nekochají, nýbrž ji používají jako mikroskop a jako zbraň (ale viz Šandíkovo srovnání s předlohou, které prozrazuje právě opačný postup; já jsem Inzerát naštěstí četl už příliš dávno). Škoda, že je tehdy nikdo neviděl. Pro diváka roku 1969 tato tématika sice už (a ještě) nebyla tabu, přesto myslím, že už samotný nástup filmu, pouhý pohled na průmyslový komplex ("továrna": po celou dobu socialismu posvátný obrázek, vzpomínám si, jak jsme to malovali už ve školce) proložený prostými frázemi o vítězství dělnické třídy, by s ním musel pěkně zamávat (právě tím, že se zde nic nehodnotí, nekonstatuje). Ze závěrečného sjezdu do hlubin mrazí ještě teď (dokonale vystižená ambivalentnost pojmu "hlubina"). Co se odehrává mezi tím, to je prostě mazec. Obrazově na mě Skřivánci v každém detailu i v celku působí jako krásná hutná ilustrace, stejně jako Rozmarné léto (byť ne s dojmem soupodstatnosti s předlohou jako tam). Dík za neuvěřitelného Suchařípu a za Zelenohorskou, kterou miluji už od Zločinu v šantánu. Samozřejmě Brodský a další. Užitečné komentáře (z přečtených): Šandík, raroh, Marigold. ()
Rudolf Hrušínský coby hebefilní budovatel šťastných zítřků. Jinak mnoho motivů, typických pro Hrabalovu poetiku, pro spoustu nezasvěcených nepochopitelných. Pavel Hvězdář jako silně věřící adventista (setkání s adventity na Hrabala udělalo veliký dojem - ve filmu pak ještě zmiňme postavu hranou Valerií Kaplanovou v Něžném barbarovi), jemuž jeho pokornou a přesto hlubokou víru nikdo nevezme, cikánská kráska, která žije úplně v jiném světě, paranáboženské motivy (Jaroslav Satoránský si svou ženu představuje jako Pannu Marii a ona se tak i svým způsobem chová), k tomu dělnická přízemnost, v níž je však plno poezie. V žádném případě Hrabalovu tvorbu (a tuto Menzelovu adaptaci) vůbec neberu jako nějakou intelektuální kritiku stalinismu typu Ucha, Smuteční slavnosti či Žertu. ()
U nás je i nemožné možným....ale kam sakra zmizl ten mlýkář? Možno ten úplne najodvážnejší antikomunistický film, natočený v dobe komunizmu, aký tu máme. Je to skôr vďaka jeho doslovnosti, pretože tých alegórií na systém so skrytými významami bolo v českej novej vlne viacero. Ale som rád, že mi konečne sadol nejaký Menzelov film a nie je to Vesnička. Výborne tu napríklad funguje romantická linka, ktorá je jednou z najsilnejších, aké som mal kedy možnosť vo filme vidieť. Prostredie, kde sa Skřivánci odohrávajú, pripomína akési bezčasé dystopické sci-fi, čím sa zvyšuje jeho nadčasovosť, pretože hocikedy a hocikde môže niekomu začať chýbať nejaký ten mlíkář... ()
Galéria (41)
Zaujímavosti (24)
- Natáčanie bolo pre Václava Neckářa (Pavel Hvězdář) dosť náročné, nakoľko musel každodenne podstupovať úpravu vlasov, ktorú neskôr nahradil parochňou, lebo mal aj počas nakrúcania filmu vystúpenia so skupinou Golden Kids, kde mal vlasy rovné. (Raccoon.city)
- Původní scénář měl název „Skřivánci na nitích“. (raininface)
- Názov filmu vychádza z detskej hry. Kúsky chleba sa priviažu na niť a hodia sliepkam. Tie potom chlieb vyzobú a zostanú visieť na nitiach, zviažu sa a zostanú pevne v moci detí. (Raccoon.city)
Súvisiace novinky
Zemřel Jiří Menzel
Ve věku 82 let zemřel v sobotu večer český oscarový režisér Jiří Menzel, informaci v neděli prostřednictvím sociální sítě zveřejnila jeho manželka Olga. Světoznámý tvůrce, jenž se v posledních letech… (viac)
57. ročník Německého Berlinale odtajněn!
Už před několika týdny proběhla médii zpráva o účasti českého filmového hitu Obsluhoval jsem anglického krále v hlavní soutěži německého Berlinale. Ovšem až včera byl konečně odtajněn officiální… (viac)
Spolu s ŽERTEM, UCHEM a některými dalšími díly roku Pražského jara představují SKŘIVÁNCI jednak nejpoetičtější, jednak asi nejpronikavější vhled do temného období padesátých let. V roce Pražského jara byla na toto téma zahájena mimořádně ostrá diskuse, v níž Pichové-Tůmové, Vašové, Jankové byli sice v plné síle, ale současně i ve ve zřejmé defenzívě. Krátkost historického času Pražského jara sice umožnila mnohé, ale skutečné postižení skutečné podstaty hrůzných politických procesů dotčeno nebylo a být nemohlo, jak naznačuje osud zprávy Pillerovy komise, vydané Jiřím Pelikánem až v prvních měsících jeho nedobrovolného exilu. Možnost nahlédnout ponurou dobu nejistot, v mnoha ohledech připomínající nesnadný čas protektorátu, prizmatem nezaměnitelné hrabalovské poetiky, schopností úsměvu a nadhledu, pábitelského poetismu, byla mimořádná. A v tónech obou základních řad filmu - prozaické skutečnosti padesátých let i poetických sekvencí hrabalovského jazyka a nezaměnitelných hrabalovských promluv - tato "perlička na dně" "domu, ve kterém Hrabal odmítl bydlet", byla skutečně skvěle využita. Snad nejzřejměji tu byla vykresleno střeva neblaze proslulých potěmkinovských vesnic, zkorumpovaných zežluťáčtělých odborů ROH, i čestných a poctivých komunistů typu "mlékaře". Pozornost vedle titulních hrdinů zaslouží i prostorem malá, ale pro postižení filmu důležitá postava Hvězdářovy matky, výtečně zahraná Janou Štěpničkovou. Stejně jedinečná byla i Nejedlého postava skvěle zvládnutá někdejším hercem Osvobozených Vladimírem Šmeralem. Velmi neobvykle ve svých "nomenklaturních" rolích působí i Zdeněk Svěrák a sličná Věra Galatíková. Tajemný sedan či tatraplán, záměrně natřené černou barvou, rovněž nemohly nevyvolat hněvivou reakci tehdejších komunistických režimních nomenklatur. Film tak bezohledně - a přitom en passant - demaskující režim v poetistickém oparu svobodného, opravdu volného života pochopitelně nemohl nebýt nepohodlný normalizačním aparátnickým nomenklaturám, usilujících o návrat kýčovitých poetik tzv. socialistického realismu. Menzelův výrok, připomínající, že když byl film po uplynutí své dvacetileté "tezauračně trezorové" existence konečně uvolněn do volné distribuce, nechtěli Berlíňané věřit, že se jedná o tak staré dílo a považovali je spontánně za novinku, takže o opaku je musela přesvědčit až věkem změněná podoba Václava Neckáře, člena delegace na berlínském filmovém festivalu, nechtěně, ale výstižně modeluje a současně osvětluje "tvůrčí" kuchyni jednoho z největších českých režisérů hraného filmu. Je pozoruhodné i zaznamenánípotřebné, že právě svou poetistickou rovinou, schopností českého člověka žít a prožívat svébytně i doby nějtěžší, získává temný čas, o němž SKŘIVÁNCI pojednávají, lidský rozměr a tím i faktografickou věrohodnost a uměleckou přesvědčivost. Odhodlání žít, které zdobilo a zdobí nedobrovolné hrabalovské hrdiny z kladenských hutí, vyznívá přitom paralelně jako nejpřirozenější forma bytí i nejinvenčnější způsob imunitní - místy až humorem sršící - rezistence. Zřejmě nejen pro mne a generace pamětníků. () (menej) (viac)