Indiáni z Větrova

Toho malýho jsem nemoh a nemůžu vystát, gejzové jsou tu v podstatě ti nejslušnější a při čem úplně pěnim je ten major nebo co je to zač (Ilja Prachař), kterýho tu vykreslili jako hodnýho tátu roty. Tak todle vám soudruzi nežeru ani náhodou. Já v armádě byl a byly tam všude samý gumy a to byli zmrdi bez rozdílu. Jděte do prdele. (02.01.2011)

Filmové zpracování známé dětské knihy nabízí obyčejný klukovský příběh, kdy se každá lotrovina a klukovina odpouští. A dvě nesmiřitelné klukovské party vedou spolu blátivé války. A každý malý indián nepatří do děcáku. Je šance, že si ho dokonce i někdo osvojí. Jenže tu klučičí svobodu, kterou malý chlapec ve Větrově má, už v nové rodině mít nebude, i když na něho budou sebehodnější. Vzorně zahrané, citlivě zrežírované, ale už to nějak moc zestárlo. Rovněž motiv pohraničníků byl dost rušivý prvek, ale vzhledem k době, ve které film vznikal, a s ohledem na literární předlohu, která tím ovšem tolik netrpěla, zřejmě nutný. 60% (15.05.2013)

Snímek Indiáni z Větrova jsem viděl jako malé dítě pravděpodobně v kině, když jsme povinně chodili se základní devítiletou školou za korunu na dětské filmy, protože právě do této kategorie přesně zapadá. A protože i Popelka musela oddělit zrno plev, aby dosáhla pěkného výsledku, bylo z něj potřeba při jeho sledování vyjmout několik scének v rámci socialistické propagandy. Pak se již jednalo o milý, lidský a jednoduchý příběh dětí z dětského domova, natočený v krásném prostředí Jižní Moravy, konkrétně Valtic a Pálavy. Tehdy zde ještě na hranicích s Rakouskem sloužili vojáci, kteří měli zabránit tomu, aby někdo náhodou nechtěl odejít za kapitalistickým způsobem života z tehdy socialistického Československa. Pár vojáků se mihlo i v tomto filmu, přičemž jednoho z nich ztvárnil začínající herec Vladimír Dlouhý či jeho velitele výborný Ilja Prachař. Naštěstí moc komunismus nepropagovali a jak se nakonec ukázalo, důležitějším prvkem filmu byl dosluhující pes pohraničník, jehož si na psí důchod k sobě vzali kluci z dětského domova z Větrova. Tato parta dětí různého věku vytvořila jakousi indiánskou skupinu, která sváděla tuhé boje s dětskými nepřáteli z vesnice a zdálo se, že obě party nic na světě nemůže spřátelit. Anebo ano ? Ale důležitější otázka byla, jestli si děti z domova ještě rodiče někdy vezmou domů anebo jestli se ty menší někdo osvojí a domov jim vytvoří. Celý příběh byl celkem jednoduchý a především lidský až dojímavý. Líbila se mi moravská mluva, které dávala autentičnost prostředí, kde se film odehrával. Také jsem v něm poznal spoustu dětských herců té doby, nejvíce mi byl ale sympatický Jiří Strnad, hlavní hrdina filmu, marně čekající na svou maminku. Přiznám se, že je docela těžké po tak dlouhých letech film Indiáni z Větrova ohodnotit, když se na něj dívám již dospělýma očima, nicméně kdy sečtu již zmíněné plusy a odečtu mínusy, k výsledku jsem došel. Suma sumárum, snímek Indiáni z Větrova ode mne získal tři indiánské hvězdy ***. (09.04.2017)

Hrozné je, jak ti naši normalizační >umělci< dokázali zneužívat i malé děti. Ten film sám o sobě je zoufale průměrný, byť to téma dětí v dětském domově mohlo být zajímavé, muselo by však být jinak a !nepoliticky! podáno. Takto do důsledku vzato je ten film vlastně takový propagandistický hnus pro mládež, natočený s cílem vychovávat tu šťastnou novou stádní generaci pro pseudosocialistický husákovský ráj. Nakolik se to povedlo, je bezesporu vidět na generaci dnešních třicátníků a čtyřicátníků... Jó, nakonec stačí se podívat na zdejší hodnocení. Hnus relativizmus... :-( . . . Jedna hvězdička jen za některé ty dětské nevinné výkony... (29.01.2006)

Markéta Zinnerová možná byla výborná autorka příběhů pro děti o dětech, a možná to byla i vlídná dáma znalá dětské psychiky. Filmoví Indiáni Z Větrova ale rozhodně nejsou takovou nevinnou idylkou jako si někteří zde komentující myslí, a přitom obviňují ty, kdo dští oheň na ideologickou odpornost každé minuty tohoto snímku, z vidění komunistické propagandy pod každým kamenem a za každým stromem. Pravda tentokrát není úplně uprostřed, ale spíše na straně zastánců nemanipulativní tvorby pro děti, protože promiňte, ale kromě hrdinných soudruhů pohraničníků, jejichž moudrý a své práci oddaný velitel "stréc plukovník" má pochopení pro dětské bolesti a srdce na správném místě, jsou tu k vidění jenom roztomilí nevinní uličníci, hodné tety a soudruzi doktoři ve sluncem zalitém (a srdce rvoucím) dětském domově. Ano, jistě, rodiče nepečující o své děti, jsou stejná šmíra za každého režimu, a páry, kterým matka příroda zabránila povít z lásky vlastního mrňouse, zajisté prožívají své trápení taky stejně za každého politického klimatu, ale rozhodně každý potenciální adoptivní tatík není zodpovědný pracovník/nositel Řádu práce a každá potenciální adoptivní mamina není vzorná a spokojená žena v domácnosti (a nebyla ani v roce 79). Takže z tohoto pohledu je to skutečně lehce k zblití. Jenže ona je tu ještě druhá stránka, a tou jsou vztahy "bráchů" z Domova. Z tohohle úhlu bráno se Indiáni Z Větrova naopak navýsost povedli, a nemáte pocit, že by z vás někdo dělal blbce. Výsledné hodnocení ale vzhledem k porovnání pozitivního a negativního "kapitálu" nemůže být důvodem k radosti. Ode mě 40%, protože to prostě je naivní břečka, byť jinde než ve vykreslení života hlavních hrdinů. (25.04.2011)