Erotikon

Machatý je mistr detailu, pomocí něhož jednoduše a přesné charakterizuje jednotlivé postavy. První polovina filmu je geniální, ale pak už se hraje jen melodramatická historka z lepší společnosti, ve které jsou trpící oči herců proloženy titulky o veliké lásce. To nic nemění na tom, že svedení a následný styk patří k nejlepším scénám české kinematografie vůbec. (28.12.2010)

Již odskandalózněný němý film se svůdnou hlavní hrdinkou (kulící oči jako postavy z manga komiksů), nesympatickým metrosexuálem (tehdy by použili spíš výrazu donchuán), několika inovatními nápady (text dopisu nebyl tím nejšťastnějším, jakožto nejčitelnějším) a s překvapivě stabilní příběhovou linií. Jinými slovy důkaz, že i na území našeho státu vznikaly kvalitní filmy... před dávnými časy. 80% Zajímavé komentáře: Borec3, Pisoarec (02.05.2006)

Gustav Machatý vytvořil snímek s trvalou (po více než osmdesáti letech můžeme asi říct i nadčasovou) hodnotou. Samozřejmě aura skandálního vyobrazení následků nemanželského sexu a tragédie mladičké svobodné matky (a především jejího otce) již Erotikonu nenáleží, protože v tomto ohledu jsme v současnosti poněkud jinde, nicméně ostatní motivy, jako třeba milostný trojúhelník a žárlivostí sžíraný a záletnou ženuškou chlácholený či napadaný manžel, jsou zde vykresleny tak umně, že bez potíží zaujmou i dnešního diváka. Herecké výkony jsou pochopitelně poplatné době a výrazovým prostředkům němého filmu, takže některé dramatické okamžiky mohou působit poněkud směšně (viz uhrančivý pohled a světácký úšklebek Olafa Fjorda či celá scéna rvačky s násilnickým formanem), nicméně jejich celková kvalita je neoddiskutovatelná. Theodor Pištěk - mladší než jak si ho můžeme pamatovat z různých veseloher "pro pamětníky" - diváka chvílemi baví, budí v něm soucit a možná i spravedlivý hněv, ale režisér si s vyzněním jeho dějové linky mistrovsky pohrává tak, že až do vyhroceného finále netušíme, zda jde o odlehčující prvek či seriózní drama. Mladičká Ita Rina zase nabízí divákovi pohled do dvou studen, v nichž se zračí tu nesmělost, tu fascinace a okouzlení, a tu zase děs, hrůza a hluboká bolest. Úžasné...úžasné. Erotikon je velmi důmyslně vystavěný stroj, a kupodivu funguje i ve svém kmetském věku velice dobře. Především má svou atmosféru, a zde bych rád vyzdvihnul vynikající práci uskupení jménem Icon Orchestra, které svým neobvyklým zvukem a obrovským citem pro soulad hudby s děním na plátně dodalo projekci filmu (v létě 2009 v hradeckém letním kině Širák) nemalou přidanou hodnotu. Velmi příjemně překvapených 80%. (19.02.2010)

Blaho, blaho, blaho. Kamera, tváře. Já nevím, mně přijde, že tento film v mnohém překračuje kontext roku 1929. Během sledování mě ani na chvíli nenapadne, že film je starý, tohle už je překonané, tohle toto a támhle tamto. Naopak si říkám "Jéžišku, to je tak krásné a stylově čistě udělané!" Film je v detailech maximálně sladký (přídavné jméno vyjadřující obdiv a nadšení). Třeba jak vypadá fotografie dcery, kterou má otec v kuchyni? Ta póza? Květiny v ruce? Blaho. A když tak vážně, intelektuálně zadumám, tak bych řekla, že mi Erotikon přijde lepší než Extase. Jaké obrazy v tomhle filmu Machatý/Vích nabízí! Dospívám pomalu k názoru, že si snad nejvíc vážím kamerově zajímavých filmů. (15.03.2012)

Nemohu souhlasit s názory mnohých zahraničních i domácích filmových historiků, že by toto dílo režiséra Gustava Machatého mělo být vrcholným výtvorem československé němé kinematografie. Nicméně se jedná o film, který měl ve své době ze všech u nás vyrobených snímků největší ohlas za hranicemi, vysvětlitelný nejen přitažlivým názvem a obsahem, ale i zdařilým režijním zpracováním. Machatý sledoval totiž pozorně hlavní proudy světové kinematografie a dovedl s velkým smyslem pro vnější efektnost obratně přizpůsobit zkušenosti druhých vlastní vizi. V podstatě banální příběh o svedené dívce a nezodpovědném světákovi se Machatému podařilo úspěšně proměnit v lyricky jemné melodrama plné důmyslných metafor a snových obrazů (jedna z vrcholných prací kameramana Václava Vícha). Hlavní role byly obsazeny atraktivními zahraničními hvězdami (Olaf Fjord, Charlotte Susa a Luigi Serventi). Jihoslovanská kráska Ita Rina zde zažila svůj první velký triumf, který za necelý rok zopakovala v dalším mimořádném filmu Karla Antona Tonka Šibenice. Premiéra němé verze se uskutečnila v únoru 1929 v Karlových Varech a pražská následovala až o rok později v lednu 1930. Tato časová propast pak stojí za dobovým komerčním neúspěchem. Rozmach zvukového filmu a nové nároky na výrobu celovečerní hrané tvorby znemožnily slávu řadě pozoruhodných děl z přelomu dvacátých a třicátých let. Machatého velkolepý film se však navždy zařadil mezi nejpozoruhodnější díla světové kinematografie a pro mnohé tvůrce budoucích věků se stal fascinující inspirací. A není nakonec život o tom, že se dvě kapky spojí v jednu velkou? (21.10.2008)