Hrátky s čertem

IMHO nejlepší česká pohádka, kam se hrabe Pyšná princezna! Ladovské kulisy, jeden z nejlepších Lucifefů (Petiška), čerti olezlí i šviháčtí... a k tomu samozřejmě Káča a princezna Dišperanda, pitomý otec Školastikus (btw, jen v málu pohádek je vidět tak krásná erotická scéna...), anděl Teofil, Sarka Farka a samozřejmě dragoun... (12.04.2006)

Miluju pekelný mariáš, miluju mrzuté řeči otce Školastika, miluju milého anděla Teofila a zlého Dr. Solfernusa, miluju neústupnou princeznu Dišperandu a odvážného Martina. Pohádka je velmi odlišná svým způsobem natočení a celkově je naprosto odlišná od ostatních. Hlavní dominantou jsou výborné kulisy, rekvizity a kostýmy ve stylu Josefa Lady a opravdu kouzelná hudba. Pro mne jedna z nejoblíbenějších pohádek, a proč ? no protože vybočuje z davu pohádek a je originální ! (16.12.2012)

Kouzelná studiová pohádka se zábavným a samozřejmě také vtipným příběhem. Neumann a Filipovský jako čerti byli dokonalí. Vlastně nejen oni. Takových postav je tu ale víc, třeba loupežník Sarka Farka. A ta ladovská stylizace je nezapomenutelná. Někdy to jde o bez velkolepé výpravy. Tady by byla na škodu. (27.10.2020)

Jedna z těch nejlepších starých pohádek. Josef Bek je tu nepřekonatelný, sype ze sebe hlášky, Vladimír Ráž jako doktor Solfernus je ďábelsky skvělý, nemluvě o dvou čertech Fr. Filipovském a St. Neumannovi. I samotný arcikníže pekel Belzebub v podání Ladislava Peška je nezapomenutelný. "Ááá, to je moje slast....Co tu chce ta umrlčina?" :) Josef Vinklář je tu ještě tak mladý a hubený, ale jako vždy výborný. Když už vypočítávám herce, tak rozhodně Jaroslava Vojtu coby arcimordýře Sarka Farku nesmím opomenout. Nechápu, jak někdo může o této pohádce říct, že je budovatelská. Vyskytuje se tu anděl a mluví se o bohu, nezpívá se o práci, nepropaguje se společné vlastnictví,... (12.01.2011)

Když má někdo pro strach uděláno, nelekne se ničeho. Ani pekla. Takové je hlavní poselství pohádky Hrátky s čertem. Ale z dnešní perspektivy lze příběh o "upisování duší" číst i jako podobenství o tom, jak v minulém režimu získávala StB občany pro tajnou spolupráci. Cesta do pekla je široká a pohodlná, říká mladý ambiciózní čert Lucius. Stačí podepsat "ceduličku" a poslušný občan má vystaráno. Vyznění filmu je k české povaze milosrdné. Lidi ochotné ke spolupráci s tajnou policií ukazuje pohádka jako slabé, ale v jádru dobré a poctivé. To je případ princezny Dišperandy a její služebné Káči. Tak moc chtějí ženichy, že se klidně upíšou vlastní krví a ani moc nehledí na důsledky. Proč taky, smrt i revoluce se přece vždycky zdají být tak daleko. Naopak lidé zásadoví a mravní jsou vykresleni jako podezřelí podivíni. Takový je otec Školastykus, který žije celý život v odříkání. Jí sušené kobylky, ale tajně závidí lidem, kteří se můžou ládovat pečenými kuřaty. Stejné je to i s ostatními slabostmi. Školastykus se vyhýbá pokušení a s čerty nechce nic mít, ale k duševní pohodě mu to moc nepřispívá. Navíc neumí odpouštět: když se ukáže, že hříšníci se vyhnou peklu a skončí stejně jako on v nebi, chápe to jako nesmírnou nespravedlnost. Jaký rozdíl v porovnání s "poctivým" loupežníkem Sarka Farkou, který se k stáru napraví a stane se z něj dobrák. A koneckonců ani samotní "agenti" nejsou nijak nesympatickými hrdiny. Čerti Omnimor a Karborund jsou staří roztomilí popletové, čert Lucius zase nezkušený kariérista. Strach nahání snad jen chladný a prohnaný doktor Solfernus. Zato oslavou české povahy je dragoun Martin Kabát. Veselý, zábavný a plný života. S čerty se stýká a pekla se nebojí. Čertovské packaly bez váhání obere v kartách. Až když si dá partičku se Solfernem, narazí kosa na kámen. Ale i pak si ví tenhle český chlapík rady: místo své duše nabídne peklu dvě cizí. Později se to snaží napravit a vydá se sám do pekla. Naštěstí mu pomůže anděl Teofil, který paprskem božího světla provede v pekelném archivu cosi jako skartaci. Duše tak zachrání. Drdovu pohádkovou alegorii si dnes už jen stěží dokážeme představit bez typické ladovské stylizace a s absencí hereckých velikánů par excellence, kterým dominuje elitní osazenstvo z Národního, tedy Smolík, Pešek, Záhorský, Filipovský, Neumann a Vojta, ve vyrovnaném souboji s přicházející generací výrazných uměleckých individualit v čele s Josefem Bekem, Rážem, Vránovou, Klepáčovou a mladým Vinklářem. A dozvíme se nakonec z pohádky, co je to svědomí? Takové to ouzko tadydlenc, říká jeden z hrdinů a ukazuje si na prsa. Jenže to je na poselství málo. Hledejme ho spíš ve slovech krále. Když Školastykus postříká Solferna svěcenou vodou a ten v oblacích kouře zmizí, král zvolá: Fuj! To je smrad, v tom se nedá panovat. Pěkně řečeno. (25.12.2008)