Hořká láska

Tohle je těžký. Dva mladí manželé táhnou grunt a on se těžce zraní, je nepohyblivý, Na usedlost přejede jeho bratr, aby přiložil ruce k dílu a rodina neumřela hlady. Manžel zatím leží v pokoji v sádrovém krunýři a srůstá. Mezi manželkou a jejím švagrem se zatím vyvíjí vztah, neboť on je pozorný a vidí za životem nejen dřinu, ale i nějaké ty požitky. Koupí pračku, sem tam dárek. To manželka z dřívějška nezná, byla dobrá akorát na práci. Téma je to dobré a mohl by to být dobrý film. Je zaděláno na psychologické drama. Jenže je to takové nijaké, schematické, bez šťávy. Nakonec z toho vyleze jen klasický "vesnický román" narůžovělý až hanba. 55% (12.01.2017)

Je to celkem roztomilé, že nám disributor nabízí drama ze současnosti. Ovšem v roce 2015 je rok 1958 hlubokou minulostí nejen svým tématem kolektivizace, ale lze vnímat i velký posun v mezilidských vztazích. Dnes by se už nikdo nepozastavoval nad láskou ke švagrovi, spíš se nabízí otázka, jak se dařilo ženě tak dlouho snášet bezcitné jednání tchána a zřejmě i předúrazové chování manžela. Nicméně v roce premiéry šlo bezpochybu o velice aktuállní téma, které zcela jistě vzbudilo divácký ohlas. Hlavní přednost filmu vidím v dobové atmosféře a ve vylíčení hlavních postav. Nelze přehlédnout jasnou ideovou linku (přívětiví a vždy ochotní kolchozníci, věřící, tudíš zpátečnický otec, syn komunista, prosazující výdobytky moderního světa). Z hlediska psychologie by mě osobně potěšil příběh, kdy se manželé vyrovnají se zraněním manžela, dokáží vytvořit nový vztah a žena je schopna v sobě přepracovat zcela pochopitelné sympatie ke švagrovi. To by bylo panečku drama!! (30.04.2015)

Jan Procházka v 50. létech psal věci na téma kolektivizace, kde komunismus oslavuje (příkladem budiž tento film s melodramatickou zápletkou, ten konec je teda strašnej), aby v 60. létech procitl a začal psát témata o kolektivizaci jakožto zlodějské lumpačině komunistů (Noc nevěsty). Hořká láska je jinak film vcelku slušně zahraný s fungující dobovou atmosférou a výbornou hudbou Ludvíka Podéště. (26.05.2017)

Ideologické, ovšem celkově velmi silné drámo, které se rozhodně nevyvíjí tak jednoduše, jak ho zde popsal distributor (v tomto případě nám jednoduše lže). Silné dramatické cítění scénáristy Jana Procházky, je jednou ze záruk skvělé podívané. Stejně tak precizní režie Josefa Macha, nabízející výborné záběry, dokonale podporující jakoukoli atmosféru - Bekovo pokus o zmrtvýchvstání je skoro hororová záležitost. V nadprůměru drží film i Ludvík Podéšť svou hudbou. Snímek nám jasně ukazuje nejen ty "zlé", majetkuchtivé pánbíčkáře a "hodné" o vše se dělící jezeďáky, ale také velmi slušnou psychologii dvou postav a jejich zakázané lásky. (Challenge Tour 2015) (29.04.2015)

Hořké drama. I happy-end zanechá na jazyku lehce štiplavou příchuť. Příběh je svým zpracováním sice logicky poplatný době vzniku, ale jeho základní atributy zůstávají. Touha po obyčejném lidském štěstí nám přetrvává i tváří v tvář těžkým životním zkouškám, jimž jsme vystaveni. Můžeme si svých povinností být vědomi, jak chceme, jsou věci, kterým se vzdoruje těžko. A láska je jednou z nich, i když to dnes mnohým může znít jako klišé. Filmu kraluje silně, až pohádkově, schématické pojetí celé rodinné tragédie. Oba protagonisté, jinak zcela obyčejní lidé, totiž po celou dobu prokazují mimořádně vysoký morální kredit (uvědomme si, že celý příběh se odehrává v rozmezí několika měsíců, ne-li let) a jejich závěrečné „selhání“ je okamžitě „potrestáno“ definitivním katastrofickým rozuzlením, z jehož patosu a síly se nám až tají dech (neobvyklá herecká příležitost pro jinak povětšinou komediálního herce Josefa Beka, vynikající studie člověka, propadlého naprostému zoufalství). Přesto se jedná o dobře a poctivě odvedené filmařské řemeslo v rámci daného žánru a snímek by si jistě zasloužil více pozornosti. (27.05.2015)