„Je mi jedno, že sa zapíšeme do dejín ako barbari“
-
„Je mi jedno, že sa do dejín zapíšeme ako barbari“
(festivalový názov)
(viac)
„Je mi jedno, že sa do dejín zapíšeme ako barbari“
„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“
„Îmi este indiferent dacă în istorie vom intra ca barbari”
« Peu m'importe si l'Histoire nous considère comme des barbares »
"Mir ist es egal, wenn wir als Barbaren in die Geschichte eingehen"
“I Do Not Care If We Go Down in History as Barbarians”
Réžia:
Radu JudeScenár:
Radu JudeKamera:
Marius PanduruHrajú:
Ioana Iacob, Alexandru Dabija, Ilinca Manolache, Alex Bogdan, Sofia Nicolaescu, Mihai Niculescu, Șerban Pavlu, Gabriel Spahiu, Dana Bunescu, Alfredo Minea (viac)Obsahy(1)
Filmový komentár, zároveň poriadne čierna komédia o recyklácii novodobých dejín. Názov filmu je priamym citátom vtedajšieho politického predstaviteľa. Mladá divadelná režisérka chce zrekonštruovať skutočné udalosti, avšak stretáva sa s neustálou snahou dejiny zľahčovať či upravovať. (ASFK)
Videá (5)
Recenzie (25)
Možná to je tím, ze mám za sebou čerstvě zkouknuto 24 rumunských filmu (skola), ale tahle rekonstrukce mě teda hodně bavila. Vtipné, sarkastické a tragické, s množstvím intertextuálnich narážek, které si ale bohužel divák neznalý rumunské historie a kultury tolik neuzije. Jinak tady ani tak nejde o historickou rekonstrukci nějaké události, ale o tématický přesah do současnosti, který se netýká pouze Rumunska. Skvěle natočené a hlavně herečka v hlavní roli naprosto famózní. Zatím nejlepší soutěžní snímek na KVIFF. A ty odchody ze salu Thermalu si opravdu nezasloužil. ()
Název zaujme na první pohled a Radu Jude se tak znovu vrací do rumunské historie, z níž si umí vyzobat pěkně nelichotivé momenty. Tenhle snímek v zemi svého vzniku určitě rozpoutá kontroverzi, neboť vzpomínat na temné kapitoly minulosti se chce málokomu. Jen si představte, kdyby nám chtěl někdo podrobit zdrcující kritice husity a jejich nepěkné aktivity. Jenže rumunská armáda pro našince takový zvuk nemá, a tak není pochyb o tom, že český divák spoustu narážek a historických rozborů nedocení. Přesto je zjevné, že se jedná o chytrý film, který má mezinárodní přesah minimálně v tom, že lidé se prostě nemění a co se stalo před sedmdesáti lety, může se klidně opakovat i dnes – když mase řeknete, komu má tleskat, tak to dělat bude. Tahle znepokojivá satirická linka bohužel není dostatečně protlačena, a tak pro nás, kteří netrávíme noci nad knihami o historii Balkánů či pogromů, ty dvě a půl hodiny nakonec zas tak silně nevyzní. ()
Pozoruhodný film o vyrovnávání se s minulostí a o schopnosti dialogu názorově & hodnotově opozičních stran; o aktivismu a jeho korekci skrze diskuzi; o nutnosti mluvit "přes ploty" (jak by řekl Fedor Gál). Prostřednictvím provokativní historické rekonstrukce masakru v Oděse chce mladá divadelní režisérka vyvolat debatu o podílu Rumunska na holocaustu a o neschopnosti se s touto potlačovanou/popíranou zkušeností na národní úrovni nějak smysluplně vypořádat. Namísto nacionalisticky-konzervativní zvyklosti pouze oslavovat hrdinství rumunských vojáků, která je jí v průběhu zkoušek vnucována ze strany představitele pořádajícího města, se pustila do podrobného studia dobových událostí ve snaze demýtizovat rumunského vůdce Antonesca, poukázat na zvěrstva, která inicioval a která běžní Rumuni bez většího váhání páchali - a přitom mít každý detail své hry perfektně zdokladovaný. V zajímavých a obsáhlých debatách se však setkává s historickým relativismem, neochotou reflektovat svoji minulost, avyzaseismem, hluboce zakořeněným antisemitismem a rasismem... Zkoušená a nakonec i inscenovaná hra se sice týká rumunské historie, film samotný však má mnohem větší přesah. Problém reflexe vlastní minulostí je univerzální. Když teď - kdy píšu tyto řádky - např. vyhlédnu z okna, vidím Vídeňskou ulici, po níž se v květnu 1945 táhla od brněnského Mendlova náměstí na Rajhrad a Pohořelice několikakilometrová kolona tisícovek účastníků tzv. brněnského pochodu smrti, tj. události z období divokého poválečného odsunu německého obyvatelstva, která je stále předmětem vzrušených debat (v nichž se zvlášť agresivně angažují hlavně brněnští komunisté) souvisejících právě s národní sebereflexí. Tyto debaty mají v lecčems blízko k těm, které jsme mohli vidět v tomto filmu. Radu Jude natočil skvělý film v módu Truffautovy Americké noci a se skvělou Ioanou Iacob v hlavní roli. Formálně originální, spojující různé druhy uměleckého vyjádření (literaturu, film, fotografii, divadlo...). Film ale není pro každého: Kdo není schopen chvíli soustředěně poslouchat/číst pár stránek z knihy Isaaca Babela, trpělivě naslouchat argumentům všech stran, nebo si bez těkání prohlížet dobové fotografie, pro toho budou 2 hodiny 20 minut asi docela nesnesitelné. Mně utekly strašně rychle. ()
Radu Jude nejvíc! Podvratnost v brutální stopáži s mrazením a mrzením skrz neuvěřitelně dobře napsanou hlavní hrdinku. Vzkaz z Rumunska do střední Evropy. Na písmena o tom, že musíte znát rumunskou historii nalepte "Bullshit". Jasně, že to v Judeho domovině rezonuje víc, ale přenést ty zásadní pocity z davu přes hranice je ohromně snadný. Loznica na to jde hardcorem přímo z Donbasu, Radu skrz inscenaci bitvy. Oba maj na lakmusovejch papírcích stený výsledky nálady společnosti a ty dost děsí. Dialog je cesta ven a u Judeho je ten dialog obrovsky silnej a dost přepáleně dlouhej. Velká výměna názorů pro utříbení toho vlastního. Téměř za plnej košík švestek. Budu si chvilku rozmýšlet, jak moc jsem se zamiloval. Osciluju ve výsledným dojmu od dokonalý k hodně dobrý a vychází mi, že je to hlavně hodně. ()
Pozoru hodný 43letý rumunský režisér Radu Jude natočil nepříjemně ostrou satiru - a zároveň fascinující podívanou s názvuky Americké noci (ale po svém) - o našich obranných mechanismech před nepříjemnými pravdami. Snímek o mladé režisérce chystající v rámci oslav veřejné divadelní představení o oděském masakru Židů z rukou Rumunů nese univerzální sdělení, které se vám zažere pod kůži... Světovou premiéru měl u nás, na KVIF 2018. *** Následující komentář obsahuje SPOILERY, ač možná u tohohle typu filmu to ani nevadí: Podvratnost jako princip, jímž se obyčejným lidem pokoušejí ti empatičtější, svědomitější a odvážnější jedinci poodhalit nečernobílost dějin psaných hrdiny, a to i pokud jde o ty vlastní, v touze po společnosti spojené pochopením a reflexí, po očistné katarzi, či přirozeně alespoň po tom, aby se svým vědomím nezůstali izolovaní, ale mohli je sdílet a sdílením si ulevit. *** Snímek, sám několikaúrovňově podvratný, zaznamenává všemožné obranné reakce před nepříjemnými pravdami, které problematizují zažitou skutečnost, od těch bezprostředních a bezelstných lidových, až po ty nejvíce se vykrucující akademické, politické a PR-ové, a mrazí z nich ze všech stejně. Hlavní hrdinka, režisérka s kvalitním humanitně-filosofickým základem, čelí bagatelizacím a zlehčováním historických faktů, překrucováním argumentačních řetězců a vzpírání se dialogu, a protože se nepodvoluje, obrany pořadatelů oslav, kde má předvést své divadelní vystoupení z historické vojenské minulosti Rumunska, stejně jako angažovaných neherců, postupně stále zřetelněji přecházejí v osobní útoky ad hominem, počínaje oslovováním přes zpochybňování jejích režijních kompetencí, po sexismy a šovinismy, až po finální výhrůžky mocenským zásahem. *** Dokonce ani kolegové, kteří stojí při ní, a ani ona sama, nakonec nepřistupují k tématu vyvraždění 380 000 Židů Rumuny tak vážně a upřímně, jak si na začátku představovala, ve štábu kolují zlehčující vtípky, někdy hodně přes čáru, jak se psychika brání být s holou děsivou pravdou v plném kontaktu. *** Během vystoupení nakonec režisérce připraví největší překvapení reakce diváků, mrazivá a bohužel pochopitelná. Ať už řečem podněcujícím k zločinům proti lidskosti tleskají z roztržitosti, hlouposti, lhostejnosti nebo ze zvyku, protože vlastně nedávají pozor nebo proto, že tleskají druzí, nijak na tom nesejde, v tom všem má původ největší masové zlo, a právě z toho nedostatku pozornosti a soucitu nejvíc mrazí... *** V rozpačitém závěrečném vyznění, kdy ani režisérčiny kamarádky se na vystoupení nedostanou včas, jako by na tom zase tolik nesešlo, a kdy i v samotné režisérce už ve chvíli, kdy ještě dohořívají kulisy a figuríny oběšených Židů se pohupují na oprátkách, nezůstává ani stopy po původním tvůrčím zápalu, s nímž se do krve hádala o pravdu a nutnost reflexe, a teď už je myslí jinde, u další práce, Čechovovy povídky, kterou pozítří pojede režírovat zas jinam, jako správná grantová umělkyně, a ještě si domlouvá schůzky na pivo a u vína, než zvedne kotvy, vnímám nejsilnější moment ironie a hořkosti Judeho snímku... Mohlo to být ještě vyhrocenější, debaty mohly mít mnohem větší grády, ale právě ta civilnost, uměřenost, nedůslednost, smířlivost a přelétavý zájem i samotné režisérky nejvíc prozrazují, co si Jude přál zachytit: v celém snímku nezbývá nikdo konzistentní, kdo by doopravdy dbal. (Kino Pilotů 2020, jediná projekce, dva lidé v sále plus promítač. 2. srpna, v den, kdy si připomínáme evropský romský holokaust)*~ () (menej) (viac)
Galéria (18)
Fotka © Film Servis Festival Karlovy Vary
Zaujímavosti (3)
- Celosvětová premiéra proběhla 2. července 2018 na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. (Varan)
- Natáčelo se v Bukurešti v Rumunsku. (Varan)
- Ve filmu je zmíněn film Schindlerův seznam (1993). (griph)
Súvisiace novinky
53. ročník festivalu MFF Karlovy Vary je za námi
53. ročník největšího filmového festivalu v Česku je u konce. Festival, který byl zahájen vzpomínkovým filmem na Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky (1965), se letos nesl ve znamení velkých… (viac)
Reklama