Tangeye Abu Gharib

Iráčani útočí, místy už protrhli frontu směrem na Chórastán a začínají obsazovat iránské území. Mobilizují se další zálohy a do armády se zapisují tisíce mužů. Po islámské revoluci je jedním z úkolů velitelů i vysvětlovat brancům, že „Alláh je sice velký“, ale před kulkou neochrání, je potřeba se ukrývat a po zranění se nechat ošetřit. Učit nové vojáky střílet nemusí, zato nasazovat plynovou masku ano. Když se blíží k frontové linii, nejprve míjejí prchající civilisty a kamiony evakuující raněné, ještě dál už to jsou tábory těžce raněných a obětí zpuchýřujícího yperitu. Stačí jediné nefunkční auto a na silnicích se utvoří neprůchodná zácpa, takové nakupení lidí a techniky je hned napadáno letadly. Přesto se nakonec Ali, Chalil, Hasan a další z jednotky Ammara dostali do místa soustředění posil. Situace se zdá být téměř beznadějná, údolí Abú Ghrajb dnes dobyla irácká obrněná brigáda a oni nemají proti tankům žádnou těžkou výzbroj.
Film je natočen jako pocta hrdinům velkého vítězství v posledních dnech krvavé íránsko-irácké války, vojákům batalionu Ammara z 27. divize. Pět dní po ukončení bojů v údolí bylo na základě rezoluce č. 598 uzavřeno příměří. Celý konflikt shrnuje jedna věta z filmu: „Ve válce není vítězů, vyhrává jen ten, kdo prodává zbraně.“ (chamonix)