Wiener-Dog

"Wiener-Dog" je jedným z tohtoročných najdivnejších ale súčasne aj najzaujímavejších filmov, ktoré som mal možnosť vidieť. Varujem ale vopred... pokiaľ ste človek, ktorý má rád trošku jednoduchšie filmy a podané klasickým, uveriteľným a serióznym spôsobom, filmu sa vyhnite. Pretože nebudete absolútne rozumieť ničomu čo sa vo filme deje. Ale nakoľko mne nevadia filmy pre náročnejšieho diváka, musím povedať, že je to dobré ako komédia, ale má to aj zaujímavé momentky v oblasti drámy. Nie je to jeden príbeh, sú to štyri rôzne príbehy a každý má trošku svoj spôsob jednania a podávania príbehu. A možno bude najlepšie si ich rozobrať každý zvlášť. Začíname príbehom chlapca, ktorý dostane jazvečíka a akosi nevie ako sa oňho starať. Musím povedať, že najlepšie momentky tohto príbehu sú asi všetky monológy jeho mamy, ktorá rozpráva príbeh ako jej pudlicu znásilnil divoký pes z lesa menom Mohamed, alebo jej vysvetľovanie kremácie.Človek nevie ako to má brať, lebo je to tak divné a tak mimo, ale súčasne fascinujúce. Musím ale povedať, že zaujímavými momentkami nešetrí a máme tu aj ukážku psej hnačky. Doslova. Takže si z toho posúďte, či je to niečo pre vás. Potom sa presunieme na veterinársku sestru, ktorá mladú jazvečicu unesie pred smrtiacou injekciou. Nie je žiadne tajomstvo, že som veľkým fanúšikom Grety Gerwig a opäť tu môžeme vidieť jej príjemnú stránku, no jednoznačne musím povedať, že celá táto časť je podaná veľmi neprirodzene. Ale na druhú stranu mám pocit, že tak nejako to chcel asi pán režisér, lebo neverím, že by na nejakej planéte dokázali tieto dialógy vyznieť úprimne a skutočne. Človek je tým ale opäť fascinovaný, lebo nikdy niečo také asi nevidel. V strede medzi ďalšími dvomi príbehmi máme kovbojskú pesničku, kde náš jazvečík chodí medzi rôznymi filmovými scénami, to je veľmi vtipné... a potom sa presunieme k učiteľovi filmu Danielovi Schmerzovi (Danny DeVito), ktorý žije veľmi smutný život a chce nejaké uznanie od svojho okolia. Osobne túto časť hodnotím ako najlepšiu, lebo pôsobí oveľa lepšie zrežírovaná, sofistikovanejšia a pokojnejšia. A aj herecké výkony fungujú. A záverečná časť patri Ellen Burstyn, ktorá hrá slepú starú mamu, ktorú navštívi vnučka, lebo potrebuje peniaze. Má to srdce na správnom mieste, humor funguje a v závere je tu tak zaujímavá scénka, že ju nebudem nikomu ruinovať. Keby to mám zhrnúť, tak "Wiener-Dog" rozhodne nie je film pre každého, ale je to určite niečo iné a inovatívne. Ak by som si mal vybrať tohto roku ale obľúbený film s Gretou Gerwig, tak by určite vyhralo Maggie´s Plan . Zhodnoťte si sami, či je toto film, ktorý chcete vidieť a zabavte sa. Hodnotenie: B (26.08.2016)

Vyzdvihávám především elegantnost a um kamery Edwarda Lachmana! Wiener-Dog kombinuje prvky surrealismu a suchého humoru. Režisér se zaměřuje na téma postav, které jsou se svým osudem smíření, ale nežijí zrovna "inspirativně" s nějakým smyslem života. Solondzův film reflektuje naprostou frustraci tvůrčího procesu. Zatím co se plynně člověk "prokousává" sledováním filmu, přijde moment, kdy už vtipnost končí, nastává dramatická scéna. Oceňuji scénu matky s dítětem, ve které se dítě ptá na smrt a matka chlapce poučí, že smrt je vlastně dobrá věc a že se s ní musí smířit.. Wiener-dog sleduje nadále pomíjivou povahu světa, který je nepohodlný. Abych ohodnotil film více než třemi hvězdami, musel by režisér rozvinout více jednotlivé příběhy a vytunit ještě více svůj bizarní smysl pro humor, který nabídl ve skromné porci. (03.09.2016)

Zajímavý film se zajímavými postavami, které jsou spojeny tím, že se do jejich přítomnosti dostal jeden jezevčík, podle kterého se také celý film jmenuje. Kolem jezevčík se motají herecké veličiny i mladé naděje, všichni ukazují, že tenhle film o lidech je velmi fajn. Finále je pěkně drsné, stejně jako je drsný život. (08.09.2016)

Film je tvořen čtveřicí povídek více méně bez nějaký spojitosti. První povídka bylo akorát neustálý blábolení matky se synem o smrti. Nějak mě to nebavilo a navíc mi to ani nepřišlo nijak vtipný snad kromě historky o psovi jménem Mohamed. (2 hvězdy) Ve druhý povídce se objeví Dawn Wienerová, která byla hlavní postavou ve filmu Welcome to the dollhouse. Na to jsem se hodně těšil, protože v tom původnim filmu byla taková správně asociální a cynická. Tady je naopak milá, hodná, přátelská. Prostě pravej opak. Spíš mě víc pobavil Kieran Culkin. Jako najdou se tu i nějaký vtipný momenty, ale zároveň žádnej zázrak. Nenadchne, neurazí. (3 hvězdy). Třetí povídka mi přišla rozhodně nejlepší. Danny DeVito hraje jakýhosi neúspěšnýho scénáristu a profesora na filmový škole. Tady jsem se během těch cca 25 minut několikrát zasmál. (4 hvězdy). No a poslední povídka mi přišla celá nějaká zhulená. (2 hvězdy) Celkově jsem od toho teda čekal víc... (12.11.2017)

“We’re all going to die.“ Todd Solondz natočil další ze svých hřejivých komedií o depresi, samotě a rakovině, jejíž hrdinové se marně snaží vyhovět normě pozitivního přístupu k životu a navzdory paralyzujícím pochybám o vlastní existenci dosáhnout amerického snu. Na důkaz toho, jak málo mu záleží na postavách tentokrát učinil hlavní hrdinkou vyprávění jezevčici, která je pro jednoho z páníčků „motherfucker“, pro jiného „Doo Dee“ („like shit“) nebo „Cancer“ (ale oproti opravdové rakovině není nezničitelná). Na feně režisérovi ve skutečnosti také moc nesejde. Podobně jako osel v Bressonově A co dále, Baltazare, mu zvíře slouží k reflexi lidské (ne)schopnosti empatie. Na jedné straně jsou postavy, kterým citová vazba k jezevčici způsobuje bolest, na druhé pak lidé citově otupělí. Pro obě skupiny je zvíře katalyzátorem, který je přiměje vyjádřit jejich potlačovanou frustraci z manželského života, obavy z vlastní smrtelnosti nebo postoj ke společnosti. Osobní štěstí, kterého by měl každý v duchu rozjásané reklamní přestávky (a mnoha jiných debilizujících produktů popkultury) dosáhnout, je prchavé a po každém okamžiku radosti přichází trest. Třeba v podobě život ohrožujícího a parkety znehodnocujícího průjmu. Díky různému věku postav zároveň vidíme, že se situace s přibývajícími roky nelepší. S tím, jak stárneme, máme – optikou Solondze – akorát více zdravotních problémů a výčitek z učiněných rozhodnutí, jejichž důsledky nelze zvrátit. Zmenšuje se akorát naše pochopení pro druhé. Například pro ambiciózní mladé filmaře s potřebou vyjádřit se, ačkoli nemají co říct. Vyjma štafetového vyprávění, které ovšem kromě Bressona dříve (a s jiným efektem) uplatnili i Richard Linklater (Slacker) nebo Steven Spielberg (Válečný kůň) a které tudíž není tak radikálním odklonem od konvencí klasického vyprávění, jaký jsme viděli v Palindromech, jde o klasický Solondzův film s dlouhými statickými záběry, ironickým užitím klasické hudby a úderně pointovaných dialogů (-What’s in Ohio? -Crystal meth). Pravidla toho, co smí být v americké komedii s ohledem na přecitlivělého, pejsky a jiná zvířátka více než lidi milujícího diváka řečeno a ukázáno, porušuje stále stejným způsobem, ale stále ne tak předvídatelně, aby vás nedokázal párkrát rozhodit (např. do detailů zacházející historkou o agresivním psovi jistého jména, který znásilňoval i veverky). 80% (05.09.2016)