„Marečku, podejte mi pero!“

Není velkých a malých témat, jsou jen velcí a malí tvůrci, chtělo by se s nadsázkou zvolat při zhlížení klasické české veselohry, kterou také začala pronikat neopakovatelná poetika Cirmanů do naší národní kinematografie. Skeče a někdy i tříšť skečů, jak lze také charakterizovat tento kabaretizující přístup, tu tvoří přirozenou součást syžetu a zdánlivě diletantní cimrmanovské herectví Lipského režie organicky skládá s tím "kukátkovým" těch ostatních. Co divadla rozlučuje, to film spojuje - i tak lze charakterizovat Lipského úspěch. Přispívá k němu i to, že základem řetězu veseloherních scén je "vážné" - lépe by bylo říci věcné - téma. Dálkové studium pokročilejší střední generace se ukazuje jako zvlášť inspirativní. Podařilo-li se zvládnout tuto výchozí výzvu, přímo řetězce zlidovělých výroků a nezapomínaných scén, provázené výbuchy spontánního smíchu, připadají jako přirozené a jaksi spontánní vyznění toho všeho. Tato zdánlivá lehkost je neklamným znakem každého velkého umění. V tomto případě umění, které je jedním z vrcholů našeho hraného filmu vůbec, napříč jeho stoletou historií. (30.12.2007)

Po letech dávných znovu viděno, na čtyři hvězdičky ze tří upřimně přehodnoceno... Zvláštní, jak taková vpodstatě hloupost zůstává svěží a milá. A vlastně i inteligentně humorná. Vypointovaná, mile zahraná a mile režírovaná. V kontextu světové kinematografie naprosto bezvýznamný film, leč pro našince... No i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále, že... :-) . . . Kdeže ta stará pera jsou... - - - P.S. Nezapomenutelně kouzelné závěrečné dvě minuty v podobě čistokrevné socialistické SCI-FI - tedy pardon - vědeckofantastické... Kdo tenkrát nežil, nepochopí... (31.12.2005)

Kultovní komedie s plejádou známých herců. Jsem pyšná na to, že češi dokázali stvořit tyto nesmrtelné filmy. "Marečku, podejte mi pero" je jedním z nich. Jakmile se ve filmových komediích objeví pojem "školní lavice" ve spojení s našimi nejlepšími režiséry a herci, je to téměř vždy zárukou kvality a inteligentního humoru. (29.12.2007)

Smoljak a Svěrák zase jednou úřadovali. Prakticky celý snímek je sestavený z kultovních hlášek, a tak s časem ještě dozrál k puncu geniality. Jedna bizarní postavička střídá druhou a tvůrčí duo si po zásluze střihlo dva největší vychcánky. Legendární Hujer je pak kapitola sama pro sebe. Na široké špici českých komedií 20. století se film nejen díky úžasnému obsazení řadí hodně blízko prvnímu místu. (16.05.2024)

Dívat už se na to nemůžu (přinejmenším v příštím čtvrtstoletí), ale otravnou obehraností filmu se nic nemění na faktu, že mě jako dospělou rozesmál podstatně víc než v dětských letech. Skvělá komedie plná zlidovělých hlášek, skvost české kinematografie. Nicméně: koho to má ještě bavit? Vždyť to celý národ zná zpaměti :-/. 91% (07.09.2010)