Utøya, 22. júla

Klobouk dolů za to, jak tvůrci tento film dokázali natočit na jeden zátah. Dodává to na neuvěřitelné autentičnosti. Jen škoda, že atmosféra se chvíli vytrácí. Přeci jen to těm norskejm policajtům trvalo fakt docela dost dlouho, než toho posranýho Brejvika dostali. Na druhou stranu ale musím říct, že obsah trošku přebil námět, protože i když tento film v sobě skrývá obrovské filmařské kvality, pořád se jedná "jen" o rekonstrukci masakru. A nic víc. Po shlédnutí filmu jsem nicméně musel shlédnout i nějaký dokumenty, abych si o tom udělal větší obrázek. Bejt norskej úřad, pošlu Brejvíka do Guantanáma, aby mu tam za to rozmrdali prdel. To, co občas napíšou noviny o norském věznictví je totiž poměrně k smíchu v porovnání s tím, co provedl. (28.12.2018)

Při hodnocení filmu mám rozporuplné pocity. Nebylo to filmařky vyumělkované, autoři vsadili na dokumentární pohled ze strany napadených, což vidím jako velké plus. Jako velmi emotivní divák mám problémy dívat se na jakékoliv násilí, byť je jen naznačeno. Chápu záměr přiblížit atmosféru celého masakru, jenže moje vnitřní já se bránilo sledovat něco, v čem nemohu zabránit a o čem vím, že to špatně dopadne. Z pohledu diváky mi chyběl nějaký přelom, vyvrcholení, (nebo tam bylo?), ale asi nebudu mít odvahu vidět snímek znovu. (20.11.2022)

První setkání s výstřely a chodícím magorem je naprosto odzbrojující. Postupně se však ve filmu nenápadně vytrácí tempo a divák tak dostane jen nicneřikající pohledy na skálu nebo křovíčko. Klobouk dolu před hlavní hrdinkou. Herečka dokázala naprosto fantasticky ztvárnit k smrti vyděšenou teenagerku zmateně pobíhající po ostrově. Na druhou stranu se v druhé části filmu děj nepříjemně vleče, a to hodně vleče. A informace na konci, že děj i postavy jsou fiktivní mě tak trochu nasrala. Zpočátku se to vypadá jako solidní hororová vyvražďovačka s vřeštícímí teenagery, a na konci je to konverzační drama na útesech. 65% (28.12.2018)

A já se ptám proč? Proč bylo nutné z toho udělat jednozáběrovku? Kdyby se to trochu nazáběrovalo a sestříhalo, mohlo by to být mnohem intenzivnější. Pár působivých survival momentů ze začátku filmu a na jeho konci nevyváží nudu uprostřed. Dramatická situace je šílená, ale to divácký zážitek automaticky nezajišťuje. Sledovat stále dokola, jak hlavní hrdinka někde x minut leží a nic se neděje, mi jako divákovi nedávalo vůbec nic. Jako představa o prožité hrůze dostačující, jako funkční dramatický tvar silně pokulhávající. V kontextu jednozáběrovek pak průměrné. 5/10 (22.02.2020)

Věřím, že o událostech v Norsku před sedmi lety lze natočit myšlenkově obohacující a formálně odvážný film, který divákem pouze neotřese, ale zároveň jej donutí přemýšlet. Utøya, 22. července takovým filmem opravdu není. Sice oceňuji sázku převážně na realistickou motivaci scén (byť je to u filmu s fiktivními postavami poněkud nadbytečné), ale ta sama o sobě dobrý film nezaručuje. Naopak vede k tomu, že většinu stopáže tvoří dlouhé, napínavosti prosté záběry několika postav schovávajících se a vyčkávajících někde v lese nebo pod skalnatým útesem. Autenticita je navíc nabourávána nevkusnými melodramatickými berličkami (matka volající své mrtvé dceři, mikrozápletka s chlapcem ve žluté bundě), napovídajícími, že hlavní a možná jedinou (cynickou) ambicí tvůrců bylo vyždímat z diváků nějaké emoce, trošku jim rozdrásat duše exploatací reálného teroru (tenhle úmysl je ostatně s jistou bezelstností naznačen větou, kterou Kaja v úvodu pronáší při pohledu do kamery, když telefonuje se svou matkou: „Nikdy to nepochopíš, prostě mě poslouchej"). Vyprávění je ale příliš přímočaré (pro doklad, že to jde důmyslněji, viz Van Santův skládačkovitý Slon) a ve hře je příliš málo proměnných, které by nás vtáhly do děje, takže Utøya nefunguje ani jako „zážitkový“ survival horor. Můžeme si klást otázku, zda Kaja přežije, nebo nikoliv, zda najde svou sestru, nebo nikoliv, ale to je tak všechno. Poppe spoléhá na naše napojení na protagonistku, ale zapomíná, že film není videohra, u které strach o život postavy zesiluje hráčova kontrola nad jejím jednáním. Udržet nás bez možnosti vydechnutí v přítomném okamžiku a zároveň podat komplexní výpověď o určité tragédii přitom lze, jak nedávno ukázal Saulův syn. Utøya je oproti tomu paradoxní rekonstrukcí události, o které se vyjma úvodních a závěrečných vysvětlujících titulků skoro nic nedozvíme. Jde pro mne o prototyp zbytečného filmu bez přidané hodnoty, který byl natočen hlavně kvůli vyvolání mediální odezvy. Filmu, na němž lze obdivovat akorát sportovní výkon představitelky hlavní role a kameramana (jakkoli personalizovaná kamera, reagující občas na okolní podněty nezávisle na postavách, vytváří zavádějící dojem, že sledujeme found footage záběry). 50% (09.07.2018)