The King's Man: Prvá misia

Zhruba někde u kvazisexuální scény Oněgina s Rasputinem jsem si řekla, že můj čas na této Zemi není nekonečný a že tohle nemám zapotřebí a že bude lepší si radši pustit nějaký jiný film, ale pak mi jakýsi hlásek do ucha zašeptal: "Ale hraje tam tvůj velký oblíbenec Daniel Brühl, dokoukej to do konce." A pak tam Brühl byl asi tak dvě vteřiny, takže mě hlásek pěkně zradil, ale na druhou stranu v druhé půlce už nebylo tolik cringe momentů, takže jsem ten film ve zdraví přežila. A co bych tak pochválila, než se pustím do reptání? Djimon Hounsou byl absolutně fantastický. Taneční souboj taky, ale čím vším jsme si museli projít, než na něj došlo, pane bože. Takový ten zrychlený záběr, jak se z krajiny zeleného venkova stane peklo na zemi - ten se mi moc moc líbil. Krátký výlet do zákopů a země nikoho - atmosferický jak sviň. Šla jsem si pak číst o bitvě na Sommě a teď je mi špatně. Ale problém tohohle Kingsmana je, že to není materiál pro celovečerní film, ale spíš na seriál. Je mi skoro žinantní mluvit o "příběhu", protože je to celé takové nesouvislé, nesourodé, epizodické, roztříštěné, nesoustředěné. Motivace "hlavního hrdiny" i "hlavního záporáka" jsou příliš slabé na to, aby jejich finální souboj něco znamenal (a ani není víc cool než souboje, které mu předcházely, což je vždycky velký špatný), a ve skutečnosti je stejně hlavním antagonistou válka samotná a motivací hlavního hrdiny je celou dobu zatáhnout do války ještě víc lidí, než kolik už do ní bylo zataženo, což je pěkně pokrytecký bizár. A pak je tam taky spousta hluchých míst: neustále stejné debaty syna s otcem, melancholické čučení na fotky a obrazy, oslava narozenin ve vlaku, plácání se po zádech, když ještě nebylo ničeho dosáhnuto, spousta nových začínání v pokročilé části stopáže... Jo a hudební motiv mi až podezřele moc připomínal The Ecstasy of Gold. Ve výsledku zábava trošku, problémů víc. - A teď jsem si vzpomněla ještě na jednu věc! Když už někdo udělá tu vědomou volbu, že svůj příběh zasadí do 1910s, tak by měl alespoň přibližně pracovat s možnostmi dané doby. Na mysli mám hlavně neustálé cestování/teleportování všech postav po celé Evropě a nejspíš i za Atlantik v případě některých z nich. Ve filmech zasazených do moderní doby dává smysl, že záporák sedí někde na ostrově v džungli a se svými spojenci si skajpuje a všichni ostatní v jednom kuse lítají soukromým tryskáčem, ale jak by si zdejší záporák mohl dovolit mít sídlo na odlehlé hoře někde ve Švýcarsku a zároveň být full time undercover rat? Přijde mi to jako velmi laciné vypravěčství takhle ignorovat čas a vzdálenosti a vůbec. --- SPOILER SPOILER SPOILER A ještě jeden dodatek, protože na to nemůžu přestat myslet: Nevadilo mi, že syn zemřel (i když to byl jeden z faktorů, které z toho dělají spíš seriál, než film, ale hodně mi vadilo, jakým způsobem zemřel. Mělo se to stát kvůli tomu výbuchu, co je hodil zpátky do zákopu, a ten špion s utrženou nohou měl přežít, předat vedení krabičku s lebkou, a pak se i přidat ke kulatému stolu. Protože tak, jak se to stalo ve filmu, to úplně zrušilo význam jeho heroického běhu zpět, podkopalo jeho rozhodnutí, na které by byl taťka pyšný, tedy raději zachraňovat životy, než je ničit, a obecně to tak nějak z té smrti udělalo šok jenom kvůli šoku místo něčeho organičtějšího, provázanějšího s celkem. --- A ještě ještě jeden dodatek, úplně jsem původně zapomněla zmínit to wtf glorifikování imperialismu, kdy nás film nutí oslavovat, truchlit za a fandit lidem, kteří aktivně provozovali koncentráky?! (23.05.2022) (menej) (viac)