Kdyby ulice Beale mohla mluvit

V součtu jde rozhodně o dílo lepší než Moonlight nebo podobně ambiciózní a upovídané Fences Denzela Washingtona, neboť představuje uvěřitelnější aktéry, zajímavěji konfrontuje své myšlenky v intimním světě hlavních postav a nabízí několik silných momentů, které uvíznou v paměti a neupadají k sentimentalitě. Avšak pořád je to film přespříliš ubrečený a hnaný vstříc potlesku tak okatě, že mu navzdory neoddiskutovatelným formálním kvalitám a stále chvályhodným myšlenkám tleskat prostě nemohu. O to více, když závěr pochází z ranku těch nejočekávanějších a nejobyčejnějších - možná to byl záměr, ale mě bohužel neoslovil. Více zde. (11.03.2019)

"If Beale Street Could Talk" má podľa mňa zaujímavú tému, dobrých hercov a celkom silný príbeh. Ale nemám pocit, že by to bolo všetko absolútne skvele zvládnuté a za to môže jeden podstatný fakt. Barry Jenkins je podľa mňa skvelý režisér a chce dať svojim postávam hĺbku. Chce ich rozobrať, chce, aby sme ich spoznali a trávili s nimi čas. A možno by to bolo aj fungovalo. Lenže film skáče ako sa mu páči, nemá priestor na to, aby sme postavy stihli poriadne spoznať, a hlavne nám dáva niektoré informácie veľmi neskoro. Premýšľam ako by to vyzeralo keby sa to rozhodlo podať v správnom poradí. Film by mohol mať prvú polku, kde by sme sa sústredili na vzťah hlavných hrdinov a druhú polku, kde by sa riešili problémy s jeho zatknutím, a tým že čakajú dieťa. Nemôžem na sto percent povedať, že by to fungovalo, ale možno by to malo lepšiu kostru, ktorú by som dokázal viac pochopiť a nenudilo by ma to miestami tak veľmi. Film nie je vyslovene nudný. Má pomalé tempo a ide si svojim krokom, no v takto rozhádzanom filme to jednoducho nefunguje. Je tu pár skvelých scénok, ktoré si ale zapamätám. Najmä keď sa Fonny stretne s bývalým priateľom, ktorý bol zatknutý za krádež auta. To je skvelý moment. A rovnako aj záverečná scénka. Plus je tu aj stretávka oboch rodín, kde sa trošku vystrupňuje napätie a dáva to tomu ráz. Som rád, že som film videl, znovu by som sa k nemu asi nevrátil. Hodnotenie: B- (09.03.2019)

Chápu, že pro diváky vyžadující silný a originální příběh, může být Jenkinsova serenáda zklamáním (pakliže tím skutečným důvodem není kombinace nízké emoční inteligence, latentního rasismu a neochoty jít dílu trochu vstříc, něco si o něm předem zjistit a zkusit pochopit jeho vyjadřovací prostředky). Ta nejlepší melodramata, s jejichž konvencemi film nápaditě pracuje, ale vždy vyprávěla hlavně hudbou a barvami (Jenkins k tomu po vzoru Claire Denis přidává lidské tváře a těla, dotyky a pohledy, způsob, jakým spolu lidé verbálně i nonverbálně komunikují), byla doslovná, v lecčem naivní a svou pozornost alespoň navenek zužovala na vyjadřování citů ve vztahu. If Beale Street Could Talk nestojí na překonávání konfliktů a dramatických zvratech. Dává nám v nechronologickém sledu zakoušet (procítit, prožít a dotknout se) různé situace. Svou skladbou s pravidelným rytmem, cyklickými návraty a překrývajícími se scénami připomíná bluesovou píseň nebo lyrickou báseň. Cílem není realismus, ale skoro hmatatelné navození určitého okamžiku, nálady a emocí, často protichůdných (láska, bolest, smutek, smích). Skrze city se ale do filmu dostává také politika - protože chceme (vidět) uspokojivou love story, společně s mladým párem prožíváme bezradnost a zklamání ze světa, který je opakovaně zrazuje, který je oslovuje jen proto, aby jim připomněl, že kvůli jiné barvě pleti nemají stejný nárok být bezstarostně zamilovaní jako ostatní. If Beale Street Could Talk je uhrančivý film neobyčejné křehkosti, výlučný v kontextu dnešní filmové produkce mimo jiné nadstandardními požadavky na vnímavost diváků (mj. proto, že pro svůj taktilní charakter zjitřuje i ty smysly, jejichž existenci si při sledování jiných filmů ani neuvědomujete). 90% (25.03.2019)

Příjemné je, že tento lyrický film o komplikované intimitě černošských postav je v českém znění. V černé americké zkušenosti jde režisér až do hloubky kostí. Takový glutamátový gospel a mučednictví. Regina King předvádí tiché divadelnictví. Jde o nesentimentální příběh o obtížnosti života a nespravedlnosti. Zároveň vyvolává romantickou , intenzivně rezonující představivost. S jednou nohou v realitě a jednou v éteru. (04.12.2019)

Barry Jenkins je pro Akademii vážně požehnáním. Ve chvíli, kdy od intimního dramatu v Moonlight přešel k důslednější ilustraci systémového rasismu, milosrdně utekl do minulosti a umožnil tak divákům obrnit se hradbou časového odstupu - i když by se takový příběh klidně mohl odehrávat dnes. Fakt je skoro legrační, s jakou úpěnlivostí americký mainstream dokola objevuje, že v 60s a 70s byl v USA fakt rasismus - a s jakou elegancí se vyhýbá současnosti. Je to tak pohodlné. Stejně jako je naprosto jasné, že Jenkins hodně chce mainstreamové uznání a zatímco věřím, že minule šlo o upřímný střet oscarové poptávky a jeho tvůrčí nabídky, If Beale Street Could Talk už působí jako film od prvního písmene scénáře koncipovaný pro ceny a dojímání. A to nebývá dobré. (23.02.2019)