Vrah mezi námi

Na to, že jde o 80 let starý film, je naprosto fantastický. Vadila mi pouze absence jakékoliv hudby a také závěr byl poněkud rozvleklý, ale téma je opravdu nadčasové - vrazi dětí byli, jsou a bohužel budou. Takže "hlídejme si více svoje děti". (A Peter Lorre jako by z oka vypadl mladému Brůnovi ze Sekyry). (03.01.2011)

Tak tohle je pro mě hodně těžké. Snímek jsem nebyl schopen zvládnout na jeden zátah a rozdělil jsem si ho na 2 dny. V ten první se mi rozhodně líbila atmosféra, ovšem to bylo asi tak vše. Šlo to úplně mimo mě. Námět se mi zdál značně nezajímavý, často mě rozladila absence jakéhokoliv zvuku v některých scénách ( i když tam nepochybně být měl), bylo to také nebetyčně zdlouhavé. Některé pasáže nabízely desítky vteřin bez jakéhokoliv pohybu, zvuku, natožpak dialogu a i když jsem se na M hrozně moc těšil, odložil jsem jej na další den a bál jsem se, že ho potopím skutečně děsivým hodnocením, což jsem určitě nechtěl. Avšak nadešel den druhý a zbývajících cca 45 minut jsem hltal s nadšením, byl jsem u vytržení a nezbývalo mi než valit oči. Pak se mi tedy nabízí několik otázek. Byl jsem skutečně první den v tak špatné náladě? Tak nesoustředěný, že jsem vůbec nedocenil kvalitu? Nebo je skutečně závěr o tolik lepší, než celý zbytek filmu? (20.06.2006)

Vraždění malých dětí nečiní mému žaludku nijak zvláštní potěchu, ale stejně jsem dospěl k závěru, že každý filmový fanda by udělal životní chybu, kdyby se alespoň jednou za život nemrknul na "M". Film se totiž sotva naučil mluvit a hned mezi diváky vyslal duševně chorého vraha, policii s podezřele pokrokovými metodami vyšetřování a loupežníky se skvělým plánem na záchranu živnosti. Hutná atmosféra mi vůbec nedovolila nudit se, zlověstné pískání spolehlivě nahradilo filmovou hudbu a musím ocenit i pár podnětů k zamyšlení. Bylo-li by to na mně, tak nechám vrahy uniknout slepé spravedlnosti a předám je podsvětí, aby si dle libosti zalynčovalo. (12.06.2012)

Srovnáme-li toto dílo s tím, co nabízí náš soudobý hraný film té doby, nepochybně srovnáváme nesrovnatelné. Bravurní vedení herců, víc než solidní náznaky skutečné filmové řeči a režie pozitivně patrné v projevu divadelně školených koryfejů německé Thálie, důkladná práce a studium prostředí, realistické podání berlínského (?) policejního prostředí, které víc než snese srovnání např. se staršími gabenovskými maigretovkami, to všechno vyvolává dojem, že datum natočení bylo zfalšováno alespoň o 10 let. Jen zbytečně dlouhé prodlevy mezi jednotlivými obrazy a poměrně častá absence zvuku naznačují opak. Poněkud didakticky působí i samotný závěr filmu - ruka zákona napřežená nad usvědčeným pachatelem by jako závěr byla znamenala více. Smekněme před tímto demokratickým velikánem výmarského německého hraného filmu. (08.07.2011)

"Nechci! Musím! Nechci! Musím!"                                                                                                                                        První zvukový film Fritze Langa. Kromě krásné noirové kamery můžeme obdivovat Německo třicátých let před nástupem nacionálního socialismu. Obsahuje všechno co má správná noirová detektivka mít, hustou mrazivou atmosféru, krásnou práci se světlem a stínem, udržování napětí do posledního okamžiku. Závěrečný soud s výpovědí obžalovaného i závěrečná řeč obhájce je stěžejním místem celého snímku. Otázka, kdo smí soudit a vykonat ortel či jak zabránit, aby se podobné věci děli i v budoucnosti, je nadčasová. (11.01.2015)