Doktor Mabuse, dobrodruh I.

Film, který popisuje životní příběh gangstera, vášnivého gamblera a mystifikátora. Příběh mocného člověka, kterého nezastaví nic a nikdo, jelikož mimo své geniality zločince si dokáže pohrávat s myslí člověka. Snímek, jehož opravdu jedinou slabinou je délka, jinak mu nelze naprosto nic vytknout, protože příběh, atmosféra, napětí, nadčasovost, hudba, to vše je po celou dobu na velmi vysoké úrovni. 90%. (20.03.2010)

To, co dokázal Fritz Lang ve svých dvoudílných filmech, je bezesporu výjimečné. Bohužel tento specifický formát byl vždycky výzvou k uvádění, ať už v profesionálním prostředí nebo amatérském. Často ani specializované archivní projekce neumí dostatečně komunikovat, co to v praxi znamená a propagace a diváci tápou. Nejlepší se takto jeví domácí projekce, typicky skvělé jsou fyzické nosiče z produkce Eureky... Každopádně dodnes váhám mezi mistrovstvím Aud Egede Nissen a Gertrud Welcker, která mě oslnila více, protože jen Rudolf Klein-Rogge je jistým hereckým bohem na první pohled. Geniální příběh Mabuseho je ostatně univerzální pro celé 20. století, samozřejmě jeho počátky jsou už navždy zařazeny mezi nejlepší německé filmy všech dob. (10.02.2009)

I přes ohromnou délku a „němost“ je Langův film snadno stravitelný i pro současného diváka. Příběh má poměrně jednoduchou základní zápletku – šílený zločinec doktor Mabuse touží jen po vlastní moci. Neváhá jít přes mrtvoly, loupí, lže Proti němu stojí inteligentní inspektor Wenk. Snaží se Mabusovi zabránit v páchání zla. Jedna z věcí, která Langovu dílu brání být brakem, pouťovou zábavou, laciným thrillerem, je rafinovanost, s jakou ústřední dvojice bojuje za svou pravdu. Dobro a zlo. Holmes a Moriarty. Po celou dobu sledování jsem pořád myslel na tuto slavnou Doylovu dvojici. „Laciné“ prostředí detektivky, podané racionálně, inteligentně. Komplikovaná struktura v níž každá postava má svých „15 minut slávy“ tu nepůsobí nijak nepochopitelně. A že tu těch vedlejších postav pár je – hraběnka, její manžel, mladý milionářti všichni i jiní tu dostanou dostatečný prostor na to, aby mohli být hlavní postavou vlastního filmu. A přesto působí vše tak jednoduše, logicky. Za zmínku stojí i jakási rezonance německého expresionismu, která se tu neprojevuje ani tak kulisami, ale spíš mimikou, gesty, a sem tam nějakým tím líčením (Janusův feťácký posluhovač). První setkání Fritéze Langa s Mabusem je film nadčasový, učit by se z něj dnes mohli všichni, všechno. (04.12.2005)

Odmyslím-li si anglické mezititulky (měly být německé!) a nepříliš zajímavou hudbu, zůstává expresionistické obrazové jádro, kterému nechybí vnitřní ani vnější napětí, do kterých se toto jádro rozpadá. Přitom jsem pociťoval jako škodu, že Lang narouboval svoji představu zla na tehdy už silně rozvinuté psychoanalytické učení (v této době Sigmund Freud publikoval svá nejdůležitější díla). Proč právě takové "faux pas", těžko říct? "Happyend" typu: "kdo s čím zachází, tím také schází", je možná milý, ale nepříliš přesvědčivý. Ale tak jako tak, zapadá "Mabuse, hráč" velmi dobře do velkého mabusovského cyklu, který patří k mezníkům (nejen němé) filmografie. (16.02.2014)

Mám rád němé filmy, mám rád Langovy němé filmy, ale zatímco Metropolis bylo geniální, Špióni zábavní a Nibelungové alespoň výpravní, tak Mabuse byl pouze dlouhý. Zkrátka mu chyběla velkolepost a zajímavý děj Langových ostatních opusů a já se po celé čtyři hodiny nudil. Pár zajímavých scén by se sice našlo, ale i ty byly děsně dlouhé, takže jsem nevydržel s pozorností. Vypíchnul bych asi tu scénu v divadle, kde si Mabuse v přestrojení pohrává telepaticky se svým protivníkem Wenkem. Bohužel pro mě byl tento snímek velkým zklamáním. (20.07.2012)