Otec na služobnej ceste

Chtě nechtě si budu muset hodit kraula proti zdejšímu proudu. Na začátek bych rád podotkl, že Emira Kusturicu mám moc rád a jsem přesvědčen, že je to vynikající filmař. Tento film tohle mé odvážné tvrzení ovšem vzápětí těžce vyvrací, neboť mám s tímto paskvilem hned několik vážných problémů. Jednak jsem došel k zjištění, že mi více sedí pozdější Emirova tvorba, která je výrazně živější a dovede brnkat i na vtipnou notu, v čemž je Emir takřka dokonalý. Tento snímek není ani veselý, ani závratně smutný. Celý se plouží v takové jakési nezáživné neutrální rovině. Jelikož jsem byl se situací v Jugoslávii obeznámen již před zhlédnutím filmu, tak nemám pocit, že by mi snímek sděloval něco nového a úžasného, z čehož jsou všichni odvaření. Film je servírován divákům dětskou optikou, na což režisér chytl většinu diváků jako rybu na návnadu a mohl tak uměle pozvedat intenzitu takřka všedních situací. Vykreslení doby zůstává tím jediným, v čem nacházím důvod, proč by někdo měl mít zájem tento film vidět. Po všech stránkách je film bohužel maximálně nudný a zcela divácky neatraktivní. Film mě nechával po celou dobu chladným. Nezavadil jsem o jediný náznak emoce. Osudy všech postav mi byly zcela lhostejné. Všechny postavy byly napsané enormně nudným způsobem. Chápu, že je to jeden z prvních větších filmů režiséra, takže se pouze "zastřeloval". Dokázal předat zprávu o určité době, ale zcela selhal ve vtáhnutí diváka do děje. Nejsou tam žádné záchytné body, proč by vás ten film měl zajímat a bavit. Nejsou tam žádné postavy, kterým byste mohli fandit. Je to film o nelehké době zcela všední rodiny. Neubráním se pocitu, že s filmem mohou sympatizovat diváci pouze z nostalgických důvodů. Rád bych poukázal i na nepříliš běžnou záležitost ve filmu. Diváci dostanou možnost si v tomto úžasném filmu prohlédnout velice detailně obřízku malého chlapce a následně i detailní záběr na přirození malé dívky. Za něco takového by v dnešní době zamířili filmaři zřejmě do tepláků ve státem hrazeném hotelu. V roce 1985 to bylo v Jugoslávii ovšem zřejmě stejně běžné, jako znásilňovat tamní dobytek. (29.04.2019)

Raný Kosturicův film u nás často přirovnávají k Pelíškům – Otce bych spíše nahradila Klamným létem, nicméně pravdou je, že nešťastné dějinné události jsou nám podány zidealizovaně optikou mladých, kterých se to zas až moc netýká. Hlavní hrdina Malik vzpomíná na své dětství, jehož středobodem je milovaný otec, záletný obchodní cestující. Série vesměs úsměvných epizod se odehrává na pozadí divokých 50. let, komika se mísí s tragikou a odhaluje střet dějin a malého člověka. (18.09.2009)

Reflexe 50. let titovské Jugoslávie. Příběh vyprávěn očima dospívajícího kluka (tedy klasické schéma, zde ovšem oproštěno od nostalgie a historické neobjektivity), ostatní postavy jako typy (sukničkářský otec, útrpná matka). Represivní aparát nakonec rozbíjí i rodinné vztahy a otec je poslán do dolů. Fotbal jako metafora vztahu Jugoslávie a ostatních zemí (závěrečné vítězství nad SSSR). Magický realismus – náměsíčnost hrdiny (podobně pohybování předměty ze Vzpomínáš na Dolly Bell? a hypnóza z Domu k pověšení). (15.11.2005)

Občas mi Kusturicovy filmy připomínají tvorbu Juraje Jakubiska. Oba tvůrci mají podobný rukopis. Pečlivé vykreslení charakterů jednotlivých postav a těch postav je ve filmu nepřeberné množství. Snímek Otec na služebná cestě patří ke skvělým dílům jugoslávské tvorby. Film vznikl v polovoně osmdesátých let a pojednává o letech padesátých. Především o jejich počátku. Události prvních dvou let pátého desetiletí dvacátého století sledujeme očima malého dítěte. Šestiletého chlapce Malika. Kulisou snímku jsou rodinné konflikty, komentáře fotbalových úspěchů jugoslávského mančaftu, uvěznění v lágru z politických důvodů, politické události tehdejší doby. Film doprovází nádherná hudba Zorana Simjanoviče. (06.03.2008)

Slavný film (Zlatá palma, nominace na Oscara) stojí v podstatě na počátku Kusturicovy kariéry a je sympatické (a pravděpodobně i odvážné), že snímek ještě v polovině 80. let vcelku tvrdě – zjemňován komikou či lyrikou – reflektuje politické a společenské ovzduší Titova komunistického režimu, zhruba jeho první poválečné dekády. Doba je přiblížena skrze příběh prosté rodiny z venkova – otec Meša, často z domova vyjíždějící na služební cesty, je náhle „odejmut“ rodině a ztrácí se na určitou dobu v pracovním táboře. Perspektivou syna Malika, vyrůstajícího a zakoušejícího i první doteky lásky, nahlížíme běh let, čas odloučení, následný návrat otce a dopad deprese z lágru na rodinné vztahy, včetně zamlčování skutečného stavu věcí. Film (podle scénáře bosenského spisovatele Abdulaha Sidrana) se dotýká témat jako vynucovaná loajálnost vůči straně, nevěra a násilí v rodině, podezření, vina a odpuštění, a zahrává si jak s přímočarou, efektní magičností (Malikova náměsíčnost) a absurdně-líbivými prvky (neustálá přítomnost fotbalu – a to i v klíčových momentech dění), tak i náhlými kontrasty k „zaručeně dojemným“ scénám a trpkým momentům zoufalství – jak je ostatně příznačné vzhledem k zakončení v roce 1952. (03.01.2013)