Sanjuro

Devět poněkud přitroublých mladíků si udělá špatný názor na správce s koňským ksichtem, ale náhodou je k jejich vlastnímu dobru vyslechne samotář Sanjuro, který působí poněkud cynicky, má věčně hlad a rád si dává šlofíka. Jinak je ale ostrý jako meč, s nímž umí parádní kousky (zvlášť ten jeden - rychlý, ale účinný). Dokáže je přesvědčit, že dělají chybu, ale jeho trpělivost projde nejednou velkou zkouškou. Kurosawa nám naservíroval parádní kousek, tentokrát opět po samurajsku, ale v komediálním hávu. (07.01.2007)

Tento Kurosawa je poněkud jiný, než ti, které jsem do dnešního dne viděl. Především se liší kratší stopáží a poněkud skromnějším, exteriérním využitím. Ale to nic nemění na tom, že se mi Sanjuro líbil... Klasicky nezklamal Toshiro, jako věčně ospalý, cynický a mazaný samuraj. Na pomoc mu tentokrát přispěchala partička devíti (jak to nazvat, abych je neurazil:D) poněkud jednodušších kumpánů, kteří byli příjemným zpestřením celého děje. Oni ho sice prakticky spoluvytvářeli, ale Toshiro byl opět hlavní tahoun. Možná jsem to už někde psal, ale rád se budu opakovat: Mifune a Kurosawa je jedna z nejlepších dvojic světové kinematografie. Ta sehranost a pestrost... to je unikát. (15.12.2008)

Najlepší meč je stále v pošve. Páčilo sa mi to viac ako Sanjurov predchodca Yojimbo (1961). Komediálna a hravá stránka zostala, no pribudlo i pár vážnejších prvkov, pričom hlavný hrdina budí sympatický dojem naoko lenivého a ľahostajného samuraja, ktorý sa navyše snaží preliať čo najmenej krvi. Samozrejme nie vždy sa mu to podarí, potom je zábavné sledovať to jeho bedákanie nad smrťou nepriateľa. Aj samotná kostra príbehu je zaujímavá, ide vlastne o súbor šikovných trikov a úskokov ako potrestať skorumpovaných pánov. Jednoducho Kurosawova lahôdka v odľahčenom šate. Jasný plný zásah. Videné v rámci Season Challenge Tour. (17.09.2015)

Historická linie Kurosawova díla se opakovaně vrací k základním mravním problémům tradicemi a statičností spoutané země a mezí a možností rezistentního individua v tomto rámci ortodoxie konvencí a kast. Tímto jedincem je i tentokrát oblíbený Kurosawův herec Toširo Mifune. Rozvážná dynamičnost brzdí nepřipravenou horkokrevnost naivního mládí a výstižně reprodukuje cyklickou časovost doby, v níž se činy statečného čestného samuraje odehrávají. Happyend není za těchto okolností vyumělkovaný, ale přirozený a jako vyvrcholení nenapadnutelný. Jakkoliv tyto pohledy do národní identity mohou působit pro Evropana neobvykle a až nestravitelně, jejich význam je neoddiskutovatelný. V zásadě rovněž evropskýma očima kvalitou, která má japonské kořeny, prostředkují všelidské nesnáze a žaly. Katastrofický konec a zhroucení japonského státu v r. 1945 byly ještě v době vzniku filmu živým, palčivým problémem. A tímto problémem bylo nejen končící samurajství a jeho mravní a myšlenkový svět, ale i neméně nesnadná otázka jak odlišit to, co by mělo zůstat i do budoucna, od toho, co se viditelně přežilo. Problém, který je všelidský a nadčasový. I dnes, téměř půlstoletí po vzniku tohoto filmového klenotu nejvyšší zlatnické práce. (26.08.2007)

Můj osmý a nejspíš poslední Kurosawa. Už na něj seru, protože mě zase nedokázal posadit na prdel. Mifune tady hraje (a je opět jedinej kterej "hraje") největšího geroje, kterej oplývá citem pro strategii boje alá Napoleon a protivníky vyřizuje rychleji než Chuck Norris, to všechno bez zjevné příčiny a motivace. Strategická akce bez myšlenky. V podstatě Black Hawk Down, jen místo kulometů jsou tady samurajské meče. Možná někdy, uvidíme, ale prozatím zavírám za Kurosawou dveře. (18.09.2011)